VSTOUPILY ARMÁDY VARŠAVSKÉ SMLOUVY  A BYLO VYMALOVÁNO

Autorka: GITA DUDOVÁ

Začátkem srpna roku 1968 jsme  byli na  týdenní dovolené u Balatonu. Tři rodinky. Dvě dámy ze zahraniční redakce ČTK, jeden náměstek ministra, jeden náměstek GŘ automobilového průmyslu, jeden  bývalý diplomat, od jara člen  Dubčekova ústředního výboru KSČ. Všichni aktivně zúčastnění na snahách o revizi dvacet let Moskvou dirigovaného, zahnívajícího socializmu.  S nimi já, politicky neangažovaná mlaďoška pečující o domácnost a tříletého kloučka. Takový nezralý apendix.
Po večerech jsme sedávali u vínečka. Jeho lahodnou chuť a vůni slunce umocňovalo  nadšení  „Pražským jarem“. Bylo svěží jako to maďarské bílé.    
Debaty,  prošpikované  důvěrnými informacemi posbíranými v  kruzích okolo Dubčeka končívaly nad ránem. Z euforie ubíraly jen  zprávy o sílícím nátlaku Sovětů na československé reformní komunisty. V pevném šiku s Brežněvem na ně útočili vůdci ostatních SZ. Zejména enderáci,  s drilem jim vlastním, byli aktivní.  
Podstatně mladší než ostatní,  připadala jsem si mezi zkušenými politickými matadory jak jelimánek. Pozorně jsem naslouchala fundovaným politickým názorům zkušených, nadšených  vidinami  skvělých perspektiv zreformovaného sytému.
Paradoxně, na břehu jezera v zemi, kde dvanáct let předtím političtí odvážlivci také chtěli  dát  vale ortodoxní komunistické politice.
Revoluci tenkrát  po třech týdnech rozstřílely tři tisíce ruských tanků. Iniciátoři skončili na popravišti a v sibiřských gulagách.
Tisíce Maďarů emigrovali. Ti, co zůstali, se vynuceně nebo dobrovolně vrátili do náručí komunistické totality.
Před odjezdem do Maďarska jsem  u rodičů vyzvedávala děti. Tatínek pověstný svou averzí vůči všemu, co čpělo bolševizmem, odložil noviny. Zachmuřeně zaprorokoval: „Tohle špatně skončí! Rusáci na nás vtrhnou jako v padesátém šestém do Maďarska. Západ, který nám tleská stejně, jako tenkrát Maďarům, bude vydávat přiblblé deklarace o svobodě, demokracii a lidských právech a nechá tady lidi i reformy utopit v krvi. Vykašlou se na nás. Tak jako v osmatřicátém a devětatřicátém nehnuli ani prstem proti náckům.“

Poslední večer v Siófoku, přerušilo značně ovíněné, nebojsovské výrony svobodomyslnosti náhlé zahromování nad jezerem.
Všichni zmlkli.
Před očima se mi uprostřed jezera ve vlnobití zjevila podivná beztvará hmota. Uprostřed jedno kyklopské oko s kovovým pohledem. Pak stejně náhle, jako se při hromobití nestvůra objevila, pohltil ji blesk, který rozčísl rozbouřenou vodu.
„Oni k nám stejně vtrhnou, jako tenkrát sem!“ Pod vlivem podivného obrazu na jezeře jsem opovážlivě vstoupila do ticha. 
Můj drzý zásah do rozjásaných vizí vyvolal u ostatních zlostnou reakci. Kaskádou argumentů přesvědčovali mě i sebe,  proč  že si  Brežněv netroufne  vojensky u nás zasáhnout.
Asi to lahodné maďarské bílé a blesky dál výhružně protínající oblohu nad vodní hladinou mě inspirovaly k zatvrzelému prosazování jiného vidění. K rozladění společnosti, se suverenitou Sybily, jsem na  své předpovědi trvala.

Po návratu do Prahy jsme vyslali synka s babičkou na zbytek prázdnin do severních Čech. Od  1. září  jsem měla nastoupit do zaměstnání. Rozhodla jsem se zvelebit předtím náš mini byt a  vymalovat. Sama! 
Naskládali jsme nábytek jak se dalo. Manžel odjel  na služební cestu. Přinutila jsem vzpouzející se štětku k poslušnosti.  20.srpna, těsně před půlnocí, jsem klesla s rozbolavělým tělem na deky  rozložené po zemi. Manžela, po návratu  rozladěného nepohodou jsem ujistila, že dám byt druhý den  do pořádku než  přijde z práce.
Ze spánku mě probralo drnčení telefonu ve vedlejším pokoji. V temnu jsem  po zvuku hledala  aparát zahrabošený mezi skříňkami. Kdo může v noci volat? Asi omyl, byla moje první myšlenka. V okamžiku, kdy jsem našla a zvedla sluchátko, mě ochromil strach. Bože, babička s malým! Nedomyslela jsem.
„Jsou tady Rusáci! Přepadli nás,“ slyšela jsem roztřesený, kouřem cigaret zastřený hlas kamarádky Heleny.
„Děláš si srandu? Kolik je vlastně hodin?“ byla moje první reakce.
„Žádná sranda! Jsou právě dvě hodiny patnáct a  jejich tanky nám jezdí pod oknama. Pusť si rádio! Zítra si zavoláme. Musím obvolat ještě další,“ loučila se Helena. Bydlela na Petřinách a  sledovala  obsazovaní Prahy  bezprostředně potom, co  letadla
s  interventy podosedala na ruzyňskou runway .
Pustila jsem rádio a slyšela hlasatele. Potvrzoval, že se k nám valí tanky a vojska armád Varšavské smlouvy. Ze vzduchu i po zemi.  Jen  Rumuni odmítli účast.
Seděla jsem na podlaze mezi škatulemi a nábytkem. Hlava mi třeštila starostí o dítě s babičkou. Kousek od hranic s NDR, v domě při silnici  na Prahu. Telefon tam nefungoval „Hned ráno pro ně zajedu,“ utěšoval  mně manžel.  V poledne volal, že se mu podařilo telegrafické spojení. Všichni jsou v pořádku. Není třeba pro ně jezdit, dokud se situace neuklidní. V nejbližších hodinách auto stejně  neprojede. Silnice jsou zablokované  vojsky  a ve veřejné dopravě je zmatek.

Otevřeným oknem jsem slyšela hádku sousedů před domem. Estébácký diplomat se rozčiloval nad nevděkem lidí. V centru Prahy prý útočí rozzuřené davy na spojence, kteří přijeli zachránit Československo  před kontrarevolucí. Druhý na něj hulákal, že to nejsou žádní spojenci, ale prachsprostí gauneři a vetřelci. Žádná kontrarevoluce tady nehrozila, nikdo je nezval (  mýlil se),  tak proč sem lezli? Pomyslela jsem si hořce, že zase někdo třetí rozděluje národ. Ještě včera, kromě malých úchylek, se zdálo, že  všichni táhnou za jeden provaz.

Lákalo mě, vypravit se do města a přidat se k k lidem, kteří proti  těm Brežněvovým  zmetkům vytáhli do boje vyzbrojení dlažebními kostkami a holemi. Jenže to bych porušila slib o uvedení bytu po malování do původního stavu. Dala jsem se do úklidu. 
Vylezla jsem na štafle a chystala se s hadrem na okno. „Hned  od toho okna vypadni,“ zaječel  hystericky od dveří  manžel.
Váhala jsem. "Copak nevidíš ten  tank? Míří přesně na náš barák!“
Teprve teď jsem si všimla.  Z vršku nahromaděné zeminy  nedalekého staveniště vojenských bytovek  na mě civěla jeho hlaveň. Jako při zjevení onoho kovového  oka ve vodách Balatonu při bouřce, před několika dny.
„ Bleskne odraz sluníčka od skla, budou si myslet, že na ně zaměřuje kontrarevolucionář a napálí to do tebe. Ty kluky sem nahnali, že nás jedou zachraňovat od protisocialistického řádění reakčních živlů zaprodaných západu. Politrukové jim nalhali, že československý lid je velkolepě přivítá jako osvoboditele.  Místo toho se proti nim vrhají rozzuřené tisíce lidí a brání jim v průjezdu. Mají z toho zamotané šišky a v první reakci, ve zmatku, ze strachu střílejí. Už pár odvážlivců to odneslo. Nejen v Praze. Lidi na ulicích se stavějí proti okupantům s holýma rukama. Přitom většina velitelů naší armády se „zašila“. Mají zadky stažený strachem, aby náhodou  unáhleným rozkazem  nešlápli  do emajlu,“ vyprávěl manžel po předčasném příchodu  z práce.
„Máme my to hrdinskou armádu!  1938, 1948, 1968! Nikdy nezklame očekávání našich nepřátel,“ poznamenala jsem rozezleně 
a pro jistotu jsem se stěhovala rychle od okna. Zpanikařené rusáky nebudu provokovat.
Z hloubi paměti se mi  po čtyřiadvaceti letech vynořila vzpomínka na vlak odvážející tatínka do koncentráku. Tenkrát, při  mávání
z pavlače, mě málem odstřelil samopalem  esesák hlídkující na zadní plošině vagónu.  Němec v poslední chvíli změnil směr
a  vyprázdnil zásobník do vzduchu. Podruhé bych nemusela mít  stejné štěstí.    
Mezitím Brežněv unesl strůjce reforem do Moskvy. Potom, co v Kremlu  podepsali vynucený  příslib poslušnosti je  pustil zpátky do Prahy.  A já se ze zpráv dozvěděla, že jen jeden nepodlehl nátlaku a „Moskevský protokol“ nepodepsal. Přestože mu šlo o život.  Doktor Kriegel. Rusové měli v úmyslu nepropustit ho z internace. Údajně teprve pod pohrůžkou prezidenta Svobody, že jim  vrátí všechna vyznamenání  Brežněv a spol  změnili původní ortel. Doktor Kriegel směl odletět domů s ostatními. Rusům asi bylo přece jen žinantní ignorovat požadavek hrdiny Sovětského svazu.
Byla jsem tenkrát  velmi hrdá, že  jsem se několik let předtím, na Kubě,  v  blízkosti Františka Kriegla pohybovala.
  
Rusáci obsadili všechna strategická místa.  Nakvartýrovali se k „ přechodnému pobytu“ do kasáren naší armády. Ostatní spřátelená vojska postupně odtáhla. Utichající vzpouru národního sebevědomí převálcovávala  staronová garnitura cídičů kremelských klik.  Husáků, Biľaků, Jakešů a kdoví jak se  všichni ti hrobaři Pražského jara jmenovali. 
A jak u nás? Bylo vymalováno!
Když Rusové odvlekli  tank z dohledu, umyla jsem okna a  přivezla synka domů.  On začal chodit do školky, já nastoupila do zaměstnání. Ocitla jsem se v bojovném, proreformními i zavilými komunisty bohatě prošpikovaném prostředí. Ti proreformní byli okupací a ponižujícím výsledkem jednání v Moskvě rozezlení. Psali se petice. Protestní proti okupantům, podpůrné za  Dubčeka.
Po chodbách a v kancelářích to vřelo.  Hrstka  přivrženců intervence měla škodolibou radost. Pozvolna se utahoval  kohoutek, kterým donedávna, proti jejich vůli, proudila do země  svoboda.
A pak tam byla taková  zvláštní skupinka.  Zašpérovaní  u psacích stolů  mlčky vyčkávali,  až se situace vyčábří. Aby měli jistotu, že budou zpívat píseň toho, koho chleba budou jíst.V poklusu mezi domácností, školkou a zaměstnáním nezbývalo mnoho prostoru na vnímání pomalého návratu do předreformního těsna.
Až zoufalá ohnivá oběť studenta filozofie Jana  mě probrala. Zpozorněla jsem při zprávách o nahrazování těch i oněch ve funkcích. Nejdříve ve vládních postech a na ÚV KSČ. Za několik týdnů  si zastánci starých pořádků za asistence moskevských šéfíků upevnili svoje pozice. Soudruzi se začali mezi sebou opět požírat. Rozdělili se na pravověrné   a pomýlené. Za účelem likvidace pomýlených vytvořili ti věrní, pravověrní prověrkové komise, které pomýleným  pomýlení spočítaly. Od kanceláře prezidenta republiky přes úřady v zahraniční až po JZD. Nevěrné povylučovali z partaje, vyházeli je ze zaměstnání. Nešlo vždy jen o politiku. Možnost získat lukrativní korýtko udělala z mnohých  kamarádů nekompromisní prověrkové sekerníky. Jiní, aby přístupu ke korytům zbaveni nebyli,  rychle odložili do popelnic reformní saka i s vázankami, které je poutaly k „ reformátorům“.
Po osudném 21. srpnu se ocitl mezi postiženými i  Dubček.  Řada vychloubačů, ohánějících se vřelými vztahy se „Šaněm“, náhle přestala být přáteli. Urychleně se přesunuli  do bezpečí  opačného tábora.      
Mlýnicí prověrek prošla i naše společnost od Balatonu. Nesemlela jen západního válečného veterána, náměstka z automobilového průmyslu a mě, protože jsem  u komunistů nikdy nebyla. Ostatní svoje reformní ideály odskákali profesně a následkem stupňované šikany i zdravotně.

Někdy v květnu 1971 jsem  procházela Tylovým náměstím. Proti mně se objevila známá tvář. Doktor Kriegel. Hned po návratu z Moskvy byl postupně odstraněn ze všech funkcí. Nakonec ho vyhodili i z nemocnice.  Chtěl okolo mě projít.
„Františku,“  podávala jsem mu  ruku. Zavrtěl hlavou a  pokynul mi, abych se s ním nezastavovala.
Znovu jsem mu podala ruku tak důrazně, že mu nezbylo než ji přijmout. Přitom povzdechl:
„ Holka moje, tohle jsi neměla dělat. Tajný tě už  mají  zfotografovanou a budou  zjišťovat, kdo jsi. Oni mě sledujou na každém kroku. Přivodíš si jen nepříjemnosti,“ vyčítal.
„ Já jsem, Františku, hrdá, že vás znám, a lidem, kterých si vážím se  nebudu nikdy vyhýbat. Nějaký idioti, co si vás fotografujou, mi můžou být ukradený. Mně totiž nic horšího, než bylo narození  mojí postižené holčičky, nemůže potkat. Tenkrát jste mi hodně pomohl. Ostatně, manžela také vyhodili ze strany i ze zaměstnání.“ Vyměnili jsme si pár vzpomínek a rozloučili se. Viděli jsme se naposledy. Třeba se někde v archivech STB  povaluje fotka z toho májového setkání na Tyláku. 

Do 17. listopadu 1989 zbývalo přežít ještě  18 let. A jak?
Jednou nahoře, podruhé dole! Nebo naopak! Jednou dole, podruhé nahoře!
Rozjitření se přenášelo do rodinného života. Hlavně strach o budoucnost dětí. Vracely se praktiky padesátých let. Tenkrát komunisté nedovolovali studovat dětem  buržoazního původu. Stejný postih ohrožoval potomky  neprověřených rodičů. Stranické buňky a kdovíjaké další orgány, za asistence slídivých domovních důvěrníků se opět staly manipulátory  osudů celých rodin.
Manžel s nožem pokračujících sešupů na krku. Pod stálým tlakem v zaměstnání v posledních letech před penzí. Nervozita. Nemoci. Obavy, jestli syna protlačíme sítem kádrování na studia. Dvakrát jsem unikla  vyhození ze zaměstnání. Výhrůžky dvou zavilých partajníků, že mně zlikvidují jsem tenkrát přežila. Nezlikvidovali. Toho prvního umravnil v roce 1973 soud, druhý se zahubil alkoholem v polovině 80. let sám.
Zásluhou mnoha slušných lidí, ( i komunistů) kteří mě podpořili se naplňovaly moje tužby o poznávání světa. I toho snového Orientu.
Syna se nám podařilo propasírovat na gymnázium. O čtyři roky později na ČVUT. To už ale bylo v době, kdy  Sověti nakročili k  pěrestrojce. Někteří  vlivní komunisté začali pohotově vystrkovat nosy. Cítili, že by mohli změny zúročit ve svůj prospěch  a startovali uvolnění. Povedlo se! Z mnohých se po listopadu 89 stali úspěšní kapitalističtí podnikatelé.

Někdy začátkem roku 1990 jsem se sešla po delší době na koncertě v Rudolfinu  s jednou z účastnic naší  balatonské dovolené. Redaktorka zahraničního zpravodajství ČTK  po prověrkách v roce 1969 skončila na dlažbě. Velkou protekcí  získala místo vrátné
u zásobovacího vjezdu jistého hotelu.  Manželství s potrestaným členem Dubčekova ÚV KSČ se jí rozsypalo.
„Ty, řekni mi, prosím tě, jak jsi tenkrát věděla, že nás Rusáci obsadějí. My  jsme na tebe měli všichni  takový vztek, když jsi poslední večer pořád  mlela, že „oni k nám stejně vtrhnou!“ ptala se mě při loučení.
„Občas mám vidění! Víš, něco jako Sybila,“ zašprýmovala jsem.
O předtuše zburcované hromobitím, blýskáním a podivným zjevením ve vodách maďarského jezera  jsem takticky pomlčela. Považovala by mě jistě za blázna.

Moje  předtuchy a podivné sny však fungují!      
VÝSTRAHA Z ONOHO SVĚTA

Autorka: GITA DUDOVÁ

Vracím se ze tmy nevědomí do červencového dopoledne rozpáleného tropickým vedrem.  Ležím  podivně zkroucená na neznámém místě. Snažím se pravým okem zjistit, kde jsem. Levé  je podivně zastřené.
Burcuji mozek, abych se dobrala původu  toho podivného stavu. Zatvrzele odmítá spolupracovat.
Pak vedle sebe uvidím vnuka Marečka. Jeho velké zelené oči mají nepřítomný výraz. Tiše naříká. Chci ho  pohlazením uklidnit. Sunu k němu ruku. Cítím ostrou bolest. Do dlaně se mi zařízl střep skla. 
Panenko Mária! Jak jsme se dostali do kufru Elenina kombíka? Seděli jsme přece na zadních sedadlech peugeota. Moje paměť se vzpamatovává. Za oknem s vytlučeným sklem se objeví dcera. Přidržuje se karosérie auta, nebezpečně nakloněného čumákem z kopce.  Namáhavě  se plouží  vzhůru a zoufale křičí. Vzpírám se na loktech, abych  se posadila. Hlavou narážím do zdeformovaného stropu. Padám zpátky na záda.  Než se mi znovu zatemní mysl, slyším z dálky neznámé vzrušené  hlasy a známý zvuk  houkačky.
Ambulance nebo policajti?
Probírám se znovu  bolestí  za krkem a v hlavě. Kdosi mě pokládá do trávy na stráni  příkopu. Obtížně se zmátožím  do polosedu. Kousek nalevo  ošetřují Marečka. Je hrozně bledý, oči zavřené. Už nenaříká. Zachvátí mě panika.
„On je mrtvý,“ křičím zoufale.
Někdo se ke mně sklání, hladí mi  ruku a konejšivě šeptá, abych neměla strach. Usnul po injekci. Potom vidím, že ho nakládají na nosítka, na druhých leží Elena. Muži v bílých pláštích  oba dva někam odnášejí.
„ Paní, myslíte, že  s naší pomocí  zvládnete dojít na silnici k sanitce?“ doléhá ke mně čísi dotaz. Jsem dezorientovaná. Jako ve snu souhlasně kývám. Ještě slyším, že mi  krvácí pravá noha a příkaz, aby ji zabandážovali. Belhám se příkopem vzhůru. Po obou stranách mě podpírají pevné ruce.
Vyděšeně, naštěstí jen jedním okem, registruji neuvěřitelně zdemolované auto. Z elegantního, nového  firemního  Peugeota 405 se
v několika sekundách stala  hromada pomačkaného plechu.
Ze shora  od silnice doléhá znovu kvílení houkačky sanitky. Odváží Marečka a Elenu. Ve chvíli, kdy se dovleču na okraj silnice, přijíždí další záchranka. Ukládají mě dovnitř. A zase ten příšerný alarm.
Na Bulovce mi lékař  sešívá roztrženou patu. Rentgenují páteř a hlavu. Stěžuji si na nesnesitelnou bolest v zátylku. Žádná závažná poranění nezjišťují. Prý mám jen pořádnou bouli a obrovský hematom nad levým okem. Proto to špatné vidění. Dva zlomené krční obratle mi zjistí až o dva týdny později na rentgenu ve Vinohradské nemocnici. Při vyšetření se dozvídám, že Marečkovi právě operují a sešroubovávají ošklivou frakturu stehenní kosti. Elena má sedm zlomených žeber.  Lékaři mají obavy, zda při tolika zlomeninách neutrpěla vnitřní poranění. Hlavně aby  nebyla zasažená slezina.
Ošetřenou, převlečenou do nemocničního „andělíčka“ mě převážejí na pokoj.  Dostávám uklidňující injekci. Než začne účinkovat,  ležím nehybně na zádech. Při sebemenším pohybu cítím bolest ve všech svalech a kloubech. Říkám si, že takhle rozbolavělí jsou snad jen boxeři po zápase v ringu. Měla bych si srovnat rozrušené myšlenky a uvědomit si, co se přihodilo. Nejde to. Nedokáži se soustředit a k tomu mě ruší nepřetržité klevetění spolupacientek.  Za několik minut, souběžně s  působením analgetik, se jejich hlasy vzdalují.
„Paní, paní! Proberte se!“ Neznámý ženský hlas a dotek ramene přerušuje vstup do hlubin spánku.
U pelesti  postele stojí obryně. Mžourám na ni a slyším ji říkat, že je vyšetřovatelkou nehody.
Elinka není schopná vypovídat. Proto musí položit několik otázek mně.
„ Dejte mi pokoj a nechte mě spát. Jestli něco potřebujete přijďte jindy,“ odmítám se s ní bavit a zavírám znovu oči. To pravé, zdravé jen přivírám a tajně sleduji počínání policistky. Stojí chvíli bezradně uprostřed pokoje. Pak pokrčí rameny a odchází. Jakmile cvakne klika a  zavřou se dveře,   přeruší znovu  hlasy  z ostatních postelí ticho. Jedou jak cirkulárky. Toužený spánek odhání jejich štěbetání.

Zkouším se vrátit do doby před havárií. Jde to. Vzpomínám, že jsem  s dcerou Elenou a vnukem Marečkem jela navštívit maminku do Libochovic.
V noci jsem měla podivný sen o dávno zesnulém sousedovi. 
Na patře vedle nás bydlela kdysi rodina  velitele pražské  dopravní policie, majora K. Občas jsme hrávali manželskou kanastu.
Major byl příjemný, sympatický  padesátník.
Jednoho podzimního odpoledne před sedmnácti lety nešťastně zemřel.
Při opravě  škodovky zaparkované u chodníku před domem dostal infarkt. Když ho v autě našli, nebylo mu už  pomoci.
Několik let po něm umřela i jeho manželka, děti se rozstěhovaly. Ve víru starostí a povinností zapadli sousedé v zapomnění.

Tu noc před cestou se mi zdálo, že jsem se toulala mlhou a náhle proti mně z oparu vystoupila postava  majora K. Po sedmnácti letech se mi zjevil a upíral na mě pohled.  Bez jediného slova.  Jen krátký okamžik. Než  ho mlha znovu pohltila.
Probudila jsem se. Noc nedokázala zchladit horký dech vánku proudícího do pokoje z rozpálené  ulice. Teploty v druhém červencovém týdnu vystupovaly už několik dní hodně nad třicítku Celsiovy stupnice. Nedýchatelný vzduch,  manželův poněkud hlasitý spánek a nevysvětlitelné zjevení souseda, mě držely v bdělosti. Často se stává, že mi sny symbolizují určitý  průběh událostí nastávajícího dne. Před očima upřenýma do stropu se mi do nekonečna promítalo pomíjivé snové setkání.
Probírala jsem, proč za mnou  po tolika letech z onoho světa přišel. Co mi chtěl říct? Měla to být výstraha, upozornění? Na co?
Pak se mi rozbřesklo.
-Aha, už to mám. Když jezdím po rozestavěné D8 do Re,  před odbočkou z dálnice na okresku do Kralup si zařídili esenbáci rito. Schovaní za sloupy přemostění tam hlídají dodržování čtyřicítky.  Šoféry, kteří rychlost překračují,  pěkně zkasírují.  Možná major K. upozorňoval, aby Elena v těch místech silným vozem nekalila a nevyfásla pokutu. Jakmile vyjedeme za Prahu, řeknu jí o tom.
Spokojená s rozluštěním  záhadného snu jsem za svítání znovu usnula.        

Kolem desáté hodiny jsme vyjeli. Elena mně usadila na zadní sedadlo k Marečkovi. Ještě napojila nádrž žíznivého auta naftou. Projeli jsme okolo cedule, hlásající konec hlavního města Prahy a omezené rychlostní  a blížili se k označení druhého kilometru dálnice.
Vzpomněla jsem, že mám dceru upozornit, aby jela předpisově.
„Neboj se, jedu jen stovkou,“ ujišťovala mě.
Sotva domluvila, začalo auto nekontrolovaně  létat z jednoho dálničního pruhu do druhého a zpět. Štěstí, že za námi v té chvíli nejel  jiný vůz.
Následoval náraz do svodidel a než mi odešlo vědomí, cítila jsem, že se řítíme do propasti.
Od svodidel se peugeot prudce odrazil a namířil rovnou na opačnou stranu dálnice do hlubokého pankejtu. Dopadl  čumákem na dno. Aby zkáza byla dokonalá, překlopil se střechou  na protilehlou stráň příkopu. Odrazila ho zpět, vrak se  vrátil na všechna čtyři kola  a my uvízli v  zdemolované karoserie  ve škarpě pod dálnicí.
Příčina?
Prasklý čep  levého  předního kola.
A to byl vůz nedávno na technické kontrole, protože vydával při jízdě podivné zvuky. Servis, který si nechal za diagnostiku dobře  zaplatit, žádnou vadu nezjistil.
Šlendrián už při výstupní kontrole auta u francouzského výrobce, šlendrián při diagnostikování technického stavu peugeota, šlendrián při diagnostikování mých poranění.
Tvůrce světa dovolil sousedovi, aby mě ze světa zesnulých upozornil na nebezpečí nastražené šlendriány,  které nás málem stálo život.

Jsou věci mezi nebem a zemí …........

SYROVÉ MASO 

Autorka: GITA DUDOVÁ

Jezdívali jsme nejméně dvakrát za zimu lyžovat  na severní stranu Chopku. Do Jasné doliny, poblíž manželova rodiště. Navzdory překročené třicítce jsem se tam naučila, po krušných začátcích,  docela slušně sjíždět i svahy označené červeně. Styl nic moc.
Přes  počáteční odpor se mi podařilo  vycepovat zálibu pro prkýnka i v synovi.
K zimnímu sportování vůbec měl z počátku nepochopitelnou nechuť.  V případě že se v Praze na ulicích udržel sníh déle jak jeden den, naše velkoměstské dítko se nechalo ukecat maximálně k  bobování na hrbolu s převýšením jednoho metru za domem, při vchodu do zahrady.
Když jsme  se vypravili do zimních hor, dcera a děti našich známých se při stmívání vzdávaly  svahu jen pod pohrůžkou, že jestli okamžitě z lyží neslezou, nebude večer televize.
Ne tak synek. Při pohledu na lyže ječel chlapeček  hrůzou jak Viktorka u splavu. Měl jinou zálibu. Hrabošil se ve sněhových závějích. Bavil se nakládáním a vysypáváním sněhu z náklaďáků nebo pořádal velkolepé angličákové rellay. Nic proti angličákům ve sněhu, kdyby jeho hraní nevystřídala za dva dny angína. Skončil v posteli a polykal acylpyriny. To mu velmi vyhovovalo. S angličáky si hrál v pohodlí lůžka, zatímco naše  lyžování bylo v háji, protože jsme se od něj nemohli hnout.
Pak jednou, přes  protesty jeho tatínka, jsem rázně zakázala vzít s sebou do hor víc než jedno autíčko. Manžel měl, na rozdíl ode mne,  pro synkovy vrtochy pochopení. Ač původem z tatranského podhůří sjezdování odmítal. Podařilo se mi ho alespoň vyhecovat ke koupi běžek. Tenkrát jsme nejeli pod Chopok, ale na Čertovicu. Nedbala jsem klukova hysterického křiku,  nazula ho do  lyží a sjížděla s ním. Aby nezačal fňukat, že ho bolí při výšlapu do kopce nožičky, popadla jsem jeho hůlky a tahala ho,  zpocená ( říká se jak myš, i když zpocenou myš nikdo, nikdy neviděl)  do kopce. A znovu a znovu.  To by v tom byl čert, aby Čertovica nezabrala.  Mordovala jsem ho až do svačiny.  Druhý den na Zahrádkách vyzkoušel baby vlek. Zalíbilo se mu sjíždění a vyjíždění tak, že od té doby autíčka zůstávala doma na policích a na horách se lyžovalo. Zakrátko se vlnil na sjezdovkách jak úhoř  a mému  WC stylu se s o sedm let starší dcerou svorně  pošklebovali.
Byly jarní prázdniny, čas jet  na lyžovačku do Tater.
Dostali jsme nabídku ubytování v hotelu Srdiečko, na opačné straně Chopku.  Proč ne, změna může být příjemná. Na jižní straně jsme nikdy nebyli, a hlavně  tam víc svítí  sluníčko.
Manžela nedávno v rámci normalizace vyšoupli komunisti  z jejich partaje i ze zaměstnání. V nové práci, kterou mu přidělili, neměl  nárok na dovolenou.  Jela jsem  autem  s dětmi sama.
Několik dnů po příjezdu na Srdiečko mě rozbolel zub. Úporná bolest mě přinutila zajet do Podbrezové k zubaři. Ten  se s ním moc nepáral. Vzal kleště, vytrhl ho, vybavil mě  proti bolesti  nějakým analgetikem a doporučil omezit lyžování dokud se rána nezhojí.
V noci jsem měla sen, že nakupuji v řeznictví. Prodavačka hodila na váhu kus syrové flákoty, balila ji, jak bylo socialistickým  zvykem, do kusu novin.
Probudila jsem se.
Syrové maso viděné ve snu mi vždycky avizovalo nemoc v rodině.  První myšlenka padla na  lyžování. Sluníčko svítilo jak o život. Sníh na sjezdovce  Kosodrevina  byl nad hotelem vyježděný  a děti chtěly ten den sjíždět více zastíněné, dobře vysněžené, ale ostré Dereše.
Rozmlouvala jsem jim to. Kvůli bolavé puse odpadl můj dohled a mně před očima pořád vyvstávalo to krvavé maso a spojení snu s nebezpečím úrazu. Riskovala jsem jejich ušklebování nad babskými pověrami a řekla jim proč mi jejich dnešní lyžování na Dereších nahání strach. Vyměňovaly si soustrastné pohledy na konto mé pověrčivosti. Nakonec se alespoň slitovaly a  ujistily mě, že budou jezdit opatrně. Další připomínkování jsem vzdala, stejně k ničemu nevede, usoudila jsem.
Trochu mě uklidnil jejich příchod se zdravými údy v poledne na oběd. Když odcházely na odpolední lyžovačku, připomínala jsem znovu za doprovodu  jejich shovívavých úsměvů opatrnost.
Večer jsme zasedli ke stolu a já  k večeři spokojeně popíjela dvě deci červeného, abych zapila štěstí. Snový symbol se pro tentokrát nevyplnil. Zdálo se mi vůbec o syrovém mase? Nebylo pečené nebo jinak upravené? zapochybovala jsem o své paměti. S uspokojením jsem si pomyslela, že za chvíli jdeme spát a nic zlého se už nemůže stát.   
Přesunuli jsme se z jídelny do společenské místnosti na televizi. 
Mezi schodištěm a chodbou se rozvaloval velikánský, nefalšovaný bernardýn Barik. Nechával se  od hostů překračovat a vůbec mu nevadilo, když o něj někdo zakopl nebo se přes něj překulily děti. To platilo jen pokud byli hosté střízliví. Jakmile zacítil alkohol, vystartoval a hromovým štěkáním upozorňoval na opilce. Byl to takový garant slušného chování v hotelu.
Usadili jsme se v křeslech. Synka za chvíli přestaly zprávy v televizi bavit a oznámil, že si jde hrát s Barikem. Připomněla jsem, aby se za chvíli vrátil. Budou dávat nějaký zábavný seriál.
A pak se to stalo!
Rozletělo se křídlo létacích dveří. Byly skleněné, z venku s ozdobným kováním. Vzápětí jsem slyšela z chodby synův hrozný jekot. Vystřelila jsem za ním. Přidržoval si pravou dlaní levou ruku. Okolo už stál shluk lidí. Z jeho přerývaného nářku jsem vyrozuměla, že při otevírání lítaček  ukazováček  strčený do  kování  se v jednom  ornamentu zasekl. Dveře zakmitaly  a  chycený prst  mu pochroumaly.
V hotelu byla náhodou parta chlapíků z horské služby. Poskytli  první pomoc a druhý den jsme  po ránu jeli do Liptovského Mikuláše. Prst na traumatologii zabandážovali do škrobáku, a bylo po lyžování. Ještě, že už prázdniny končily. 
Kdyby mu ty zatracený  dveře vzaly aspoň  pravou ruku, aby nemusel tři týdny ve škole psát, rozčiloval se synek nad smolnou pohmožděninou.

Nejen karty, ale ani moje sny nelžou!

REINKARNACE  V ČESKÉ KOTLINĚ
aneb převtělení mága, Mistra Kelleye  v mi(ni)stra Sovičku

Autorka: GITA DUDOVÁ

Reinkarnace je podle hinduistického náboženství součástí koloběhu života na zemi. Každá osoba je nesmrtelná. Po smrti těla se
prý za čas převtělí v nově narozenou bytost. Do jaké podoby se člověk promění záleží na jeho minulých činech.
Při pohledu na mi(ni)stra Sovičku v televizi nebo na fotografii  jsem vždycky měla pocit „deja vu“.
Čili tebe chlapíku jsem už někde, někdy viděla. Ale kde?
Až před několika dny se mi po letech znovu dostal do rukou portrét renezančního mistifikátora Edwarda Kelleye. Do podvědomí
Čechů vstoupil coby vykutálený rádoby objevitel, alchymista ve službách cisaře Rudolfa II, z filmu  Císařův pekař. 
Na portrétu docela pohledný mužský, s trochu máničkovsky nestříhanými vlasy, tváří zarostlou hustým, dlouhým plnovousem.
Pohled do jeho černých mefistofelovských očí pod širokým čelem fascinoval a vyzýval:
„ Odmysli si  můj porost hlavy a obličeje, sundej čtyřrohou čapku,  navlékni mě do drahé, pokud možno modré  košile, uvaž
hedvábnou vázanku, navrch sako a najdeš co hledáš.“
„Sovička,“ málem jsem vykřikla nahlas, potom co jsem splnila mágovo duchovní zadání.
Neuvěřitelné, jak hinduistické učení funguje. I u křesťanů a k tomu ještě křesťanů lidových.
Kelleye, původem Angličan, přes svou špatnou pověst údajně dosáhl na svou dobu překvapivých vědeckých výsledků. Dle
některých zasvěcenec, ovládající časoprostorovou smyčku 2. řádu, která umožňuje libovolné cestování do minulosti a budoucnosti.
Rada starších zasvěcených dala souhlas, aby cíleně ovlivňoval budoucnost. Za tím účelem se vrátil  na svět. Nejdříve v čubačí
inkarnaci prozkoumal současnou situaci, než  rozhodl představit se světu naplno.
Je to on! Před čtyřmi sty lety,  v době kdy balamutil císaře Rudolfa II. prováděl podobné taškařice!
Alchymista, ohlupující tenkrát  vládce v královském paláci  schopností stvořit umělou ženu, či vyrobit z vody zlato. O čtyři sta let
později převtělený,  sofistikovaný chemik. V jednadvacátém století mistifikuje nejen vládce v královském paláci, ale celý národ 
ekonomickými reformami a sliby o znovu zlatem naplněné státní kase, ve které zůstaly po dvaceti letech, i jeho  aktivní správy, jen
pavučiny.
Tenkrát, za Rudolfa, měli chytří občané českého království( a že Češi chytří jsou) z Kelleyových magických schopností nebo spíše
žvástů, švandu. Sice za ni platili  císařské pokladně, spravované  slovutným bankéřem Maiselem, ale Kelleyovými triky se ti v
podhradí, na rozdíl od důvěřivého císaře, tak akorát dobře bavili.
Jeho reinkarnace - Sovička - to je jiné kafe. Snaží se občas také o nějaký vtípek a dokonce neváhá udělat  ze sebe šaška. Třeba
když jako vánoční dárek přivede občany, hlavně ty staré, bezmocné, do infarktového stavu složenkou na zaplacení státního dluhu,
na jehož tvorbě se  dlouhodobě, efektivně podílel   s „panem rozpočtem“. Nebo souběžně s ohlášenými úspornými opatřeními
zahlásí, že se  „máme jak prasata v žitě“
Legrace ale končí.
Při nejmenším  pro cca 70% občanů,( nikoliv prosím obyčejných lidí), kteří za dvacet let  nestihli, neuměli, nebo neměli ty správné
konexe či žaludek,  aby se na rozkrádání republiky podíleli.
Klamaný císař Rudolf se před staletími svého blafujícího alchymisty zbavil způsobem nevybíravým. Je velmi pravděpodobné, že se
jeho chemická reinkarnace nebezpečně řítí do podobného dobrodružství i s příslušnými následky. Pokud včas nezabrzdí,
nepřestane občanům lhát a dávat jim najevo, že jsou jen hloupé, povolné ovce, připravené nechat se oholit, aniž by na protest
zabečely.  

Gita Dudová
občas publikující prozaička
Praha12/12/2011
                 
         
Dudová
Copyright ©  Gita Dudová, Všechna práva vyhrazena.