ZA FIDELEM NA KUBU

o knize Lenky Procházkové 
a několik  slov o Kubě po padesáti letech

(září 2011)
Před několika týdny jsem v rozhlase poslouchala povídání o nedávno publikované  próze Lenky Procházkové, Za Fidelem na Kubu. Zvědavá, kdo se vydal za politickým prominentem současné Latinské Ameriky, vyhledala jsem na netu web autorky.
"Další disidentka vyjela na můj ostrov plný krás aby, jak zvykem v našich masmédiích,  rozhojnila snůšku nesmyslů o současné Kubě i o Fidelovi, který se letos dožívá pětaosmdesáti let,"  povzdechla  jsem rozmrzele.
Přesto mě obsah knížky zajímal. Také proto, že koncem října 2010 vyšlo v nakladatelství Baronet volné pokračování mé románové biografie Život nebyl žádná nuda, vydané v roce 2007 Knižním klubem. V druhém titulu, Život a soužití, jsem věnovala značnou část rukopisu svědectví o převratných změnách na Kubě začátkem šedesátých let. Pobývala jsem tam od února 1960 čtyři a půl roku, tedy v období částečně popsaném otcem Lenky Procházkové v deníčku, jehož nalezení a přečtení  inspirovalo spisovatelku   k cestě  Za Fidelem na Kubu.
Knížku jsem si obstarala a jak mám ve zvyku,  zvědavě jsem v ní nejdříve listovala.
V polovině knížky, na straně 111,  mě  pobavil  autorčin neobyčejně bystrý postřeh.  
Stranou turistického zájmu, v malém městečku Colón, večer, na náměstí překypujícím zábavou a ruchem sedí a povídá s jistým Břéťou. Mladík plánuje oženit se na Kubě se starší ženou, aby si tam mohl koupit chajdu a promýšlí jak koupi právně ošetřit.
"Na Kubě jsou jiný zákony. Musíš si všechno zjistit,"  poučuje Lenka
" A než to zjistím, padne režim!" míní Břéťa
"Možná ani nepadne" rozhlížím se po večerní selance v parku." Ty lidi nemají důvod něco měnit" soudí autorka
"Tyhle ne. Ale emigranti. Až umře Fidel a skončí embargo..." namítá Břéťa
  "Než skončí embargo, tak pozemky už budou prodaný. Číňanům, Španělům. Kanaďanům...."  končí autorka polemiku trefnou, jasnozřivou prognózou nejbližší kubánské budoucnosti.
Usoudila jsem, že přečtení této knížky nebude přehlídkou ztraceného času.
Čím dál jsem četla, tím více jsem se usmívala. Těšil mě břitký, ale lidský, laskavý autorčin popis  současného života Kubánců. Se všemi klady, potížemi i jejich neřestmi.  O materiálním nedostatku v důsledku  desetiletí trvajícího embarga na půl století praktikovaného socializmu,  i o genetickém mixu naturelu potomků Španělů  a jiných  Evropanů s indiány a černošskými otroky. K tomu  průřez revoluční historií. Autorkou svižně, vtipně a vesele popisované často až dobrodružné poznávání ostrova na vlastní pěsť, ve společnosti kamarádky fotografky. Většinou příjemné, laciné bydlení a stravování u soukromníků, cestování veřejnou dopravou na korbě náklaďáků i v narvaných autobusech, ochota místních pomoci a zároveň jejich koumáctví při získávání výhod z  právě uzavřeného přátelství, či jen náhodného setkání. Okouzlení přírodou, uklidňující a rozjařující popíjení báječného kubánského rumu, pokuřování doutníků, které k tomu rumu patří jako k našemu vepřo knedlo zelu patří  pivo.
Když jsem knížku dočetla upřímně mě zamrzelo, že k setkání s Fidelem, přes vynaložené úsilí cestovatelek, došlo jen v jakémsi zasnění, na zahradě Hemingwayova památného sídla  La Vigía a ne ve skutečnosti. Myslím, že kubánské tajné služby připravily Lídra Máxima  o příjemný zážitek z rozhovoru s duchaplnými, šaramantními Češkami a z jejich strany o korekci pohledu na osobnost Fidela Castra, u nás často prezentovaného coby usurpátorského diktátora.   
Cestovatelky pravděpodobně zvolily k uskutečnění schůzky nevhodnou taktiku. Jak uvedeno v knížce, po příletu do Havany svěřily kubánské poště doručení několikastránkového dopisu adresovaného Fidelovi se žádostí o rozhovor.  Dopis musel nutně upoutat pozornost tajných služeb. Byl řádně prolustrován a cestovatelky se staly objektem pečlivého sledování. Stejně by konala v podobné situaci policie kdekoliv jinde na světě.
Obsah prózy svědčí od začátku do konce o autorčině výborném pozorovacím talentu, o ženě, která má ráda život, umí žít, dívá se na svět, který ji obklopuje kriticky, ale bez úmyslu ublížit nebo se komukoliv  podbízet.   
Podobně jako Lenka Procházková viděla a cítila jsem i já současnou Kubu. Vloni a letos na jaře jsem při doprovodu dvou skupin přátel   procestovala po padesáti letech  ostrov od Havany na západ, pak k východu a zpět do Havany. Pobyla  jsem tam ještě několik týdnů sama, abych vzpomínky na ostrov i na přátelské, veselé Kubánce, kteří mně začátkem šedesátých let vstoupili do srdce, porovnala s dnešní realitou.
Že Kubáncům, zablokovaným Američany,  v pozvolna uvolňovaném, rigidně socialistickém
systému není hejsa, jsem pozorovala i slyšela od místních. Ale s bídou, útiskem policejního státu ani obecným zájmem změnit  současný způsob života za "konzumní sen", jsem se nesetkala. Naopak, jak zmiňuje i Lenka Procházková, trvalá je úcta Kubánců k Fidelovi. A také vlastenectví, sebevědomí, hrdost na nezávislost, kterou se komandantovi podařilo za padesát let vládnutí vtisknout do vědomí  malému národu, žijícímu v těsné blízkosti nepřátelské mocnosti.
Lituji a současně závidím, že náš TGM, který měl v úmyslu ozdobit Čechoslováky stejným  kreditem, odešel příliš brzy z politiky samostatného státu i ze života vůbec. Kdyby byl zůstal alespoň o dvacet let déle, byli bychom dnes možná také jiní. Nepoznamenaní stigmatem poraženectví a  servilnosti vůči větším a silnějším.

Pro Literární noviny Gita Dudová  
občas publikující prozaička (www.gitadudova.cz)







 




ZEMĚ ČESKÁ, DOMOV MŮJ ?

                                                                              KORUPČNÍCÍ, TUNELÁŘI?
                                                                                 HEZKY ČESKY RADĚJI
                                                                            NAZVEME JE JAK SE PATŘÍ
                                                                   ÚPLATKÁŘI, PODVODNÍCI, ZLODĚJI !!!

Váhala jsem, mám-li publikovat  úvahy o současném stavu země, kterou považuji za svou vlast a mám ji ( ještě stále) ráda. Očekávám, že proti
mé opovážlivosti  pohoršeně zakejhají   potrefené husy ze stejného rybníka, odkud se ozývá  kritika na adresu spisovatelky Lenky Procházkové za
její odvážné vystoupení proti podivnému vládnímu mlžení při prosazování zákona o církevních restitucích. Kdybych byla muž,  v úctě bych před ní
hluboce smekla. Jsem ale  žena,  a tak jen upřímně děkuji za neohrožené hájení pravdy  s obdivem, že jí před mocnou církví a jejími protektory
nezhnědlo strachem kaliko.
Nejsem vystudovaná  politoložka, ekonomka ani politička a už vůbec neholduji adrenalinovým zábavám. Často mi stačí k zvednutí jeho hladiny v
krvi výroky fundovaných profesionálů, či pouze profesionálně se tvářících společenskovědních amatérů.
Třeba moudro  protagonisty kecací ekonomiky (osobní autorova citace): 
„Státní rozpočet a finance jsou tak komplikované, že se v nich skoro nikdo nevyzná“!
Výrok jak  ušitý na míru stavu financí a kolabující ekonomiky napříč kontinenty. Vypovídá o obecné aroganci, ignoranství a amatérizmu světových,
horentně placených finančních mágů. Včetně našich, českých.  Více než  porozumění stavu veřejných financí, věnují se  plnění vládních reformních 
zadání, s cílem dusit občany snižováním osobních příjmů a zvyšováním výdajů.
Jev, velmi trefně  definovaný Miltonem Friedmanem, ve známém ekonomicko-filozofickém pojednání  „ Za vším hledej peníze“.
Upozorňuje, že: „ vykladači ekonomie jsou ovlivněni těmi, v jejichž prospěch pracují“.
V duchu této poučky padá z úst četných vládních expertů   zavádějící  zdůvodňování ekonomických reforem, směrovaných nesprávným směrem.
Schodek státního rozpočtu a rostoucí zadluženost má zachránit bezskrupulózní vytahování peněz z kapes především většinové, střední vrstvy
a stále početnější nízkopříjmové skupiny občanů, žijících často v tíživých, až nedůstojných ekonomických podmínkách. Rodiny nezaměstnaných,
zdravotně postižení, děti nemajetných, vysokoškolští studenti, důchodci. Ti budou platit dluhy za monstrózní dvacetiletou nehospodárnost a
rozhazovačnost vládnoucích  elit. Zejména senioři uvízli v hledáčku úsporných opatření.
Aby nebylo pochyb o vině důchodců za současný ekonomický krach, ministerský předseda a ministr financí  veřejně, neuctivě slibují, že si na ně
„ posvítí“. Zdanění vysoko příjmových vrstev, vyplácení církevních restitucí, úhrad za předražované státní zakázky, možná i záměrně zpackané
mezinárodní arbitráže,  atd.,atd., je pro současnou, křesťansky zásadovou vládu podružné.
Stalo se „in“ záměrně šířit nehoráznosti a místo úcty vyvolávat obecnou averzi  vůči generacím dříve narozených. Přitom se cudně zapomíná, že:
Důchod přece není žádný milodar, který nám dávají mladší generace, ale část daní, které jsme celý život platili. Je to část naší mzdy,
kterou jsme ponechali státu. Společnost naše peníze používala na investice a měla z nich úroky. Nyní, ve stáří nám je, jako důchod,
částečně vrací. (nebo spíš odmítá vrátit ) Kdyby s těmito penězi dobře zacházeli, měli bychom jich dost.
Není přece naše vina, že to neudělali!!!“
Autorkou textu je dr. J. Šiklová.
Je„ trendy“ ponižovat a ožebračovat snadno zranitelné,bezbranné. Navzdory nelehkému žití mezi dvěma světovými válkami a ve dvou totalitních
režimech vytvořili dnešní důchodci v průběhu 20. století  obrovský státní majetek, nezodpovědně rozkulačený vládami po roce 1989. Ve značné
míře mezi moskevské totalitní studenty, socialistickou veksláckou smetánku, šéfy podsvětí, svazácké  a stranické funkcionáře, i mnohé cizáky.
Ze zpětných vazeb předlistopadových totalitních a polistopadových rádoby demokratických elit a bujícího úplatkářství, vznikla dnešní garnitura
úspěšných milionářů a miliardářů.
Souběžně, v důsledku rozmařilé, nezodpovědné  pravicové i levicové správy věcí veřejných, včetně cenově nevýhodné likvidace 56.tun zlatých
rezerv,  se země zřítila do hluboké dluhové propasti.  Jen zoufalci bez vizí mohou předstírat nebo dokonce věřit,  že  tristní situaci zachrání 
šplháním vzhůru po zpuchřelém žebříku reforem.      
Dokud místo poctivosti a vzájemné úcty mezi lidmi různých generací, náboženství a ras bude vládnout mravní marazmus dosavadních nositelů
hospodářského i duchovního úpadku, všechna rozpočtová odpovědnost a úsporná opatření zůstanou  pouhými nabubřelými frázemi.
Budeme i nadále svědky  bezstarostného, beztrestného  rozhazování horentních částek za různé, nesmyslné, nepoužitelné projekty a expertízy od
zahraničních poradenských firem,  bezhlavého výprodeje  duševního i zbývajícího skromného, materiálního majetku, sta miliard daňových úniků,
tendrových loupeží  za bílého dne, fušérsky zbabraného, sociopatického, předraženého systému vyplácení sociálních dávek, snižování výdajů na
zdravotnictví, sporných, velmi nákladných nákupů vojenské techniky, zbytečně početné účasti v zahraničních vojenských misích.
Je směšné sledovat primitivní žonglování s  financemi před zraky veřejnosti. Úroveň vzdělání sice rapidně klesá. Uváděním v život ministerských,
finančně náročných, nezajištěných, chaotických  školských reforem, zadělávají novodobí národní buditelé na totální národní negramotnost. Studenti
a jejich učitelé protestují, ale měli by si při demonstracích proti školnému a jiným reformním zvrhlostem sebekriticky zanotovat: 
„ Teď už máme co jsme  chtěli, když jsme ódy na TOP 9 před volbami pěli. 
Naštěstí, zatím ještě, mnozí občané stále dokáží počítat a prokouknout  záludnosti ministerské  matematiky.
Při obecně známé výši průměru českých důchodů, prudkému růstu životních nákladů a žebrácké, ponižující almužně vydané letos na valorizaci
penzí  nebylo šéfovi financí žinantní  s blazeovaným úsměvem zdůrazňovat osobní zásluhu, že důchody nesnížil o 10-20% jako jiní evropští
šetřílkové. ( ČT 24, Hyde park 30.1.2012)
Následně 18.2.2012 v Právu  veřejnosti sděluje  doslova: „ při současné míře valorizace narůstají výdaje na penze o 45 - 50 miliard ročně“.
O pár dnů později  doplňuje tato hausnumera, zpracovaná asi mimozemšťany, mediálním sdělením o  zmrazení, kromě jiných položek, i důchodů,
kvůli předpokládanému deficitu 42 mld v r.2013 a dokonce 84 mld v roce 2014.
Matematika nebyla nikdy mou silnou stránkou. Přesto mi nedalo projít pečlivě uchovávané doklady o valorizaci  důchodu od roku 2005.
Propracovala jsem se  k cifrám poněkud jiným než uvádějí ministerské počty.
Rok 2005 valor. 5,4%,  r.2006 valor. 6,0%,  r.2007 valor. 6,6%,  r 2008 valor 6,6%, 
r.2009 valor 4,4%,  r.2010 valorizace 0, r. 2011 valor. 3,9%,  r. 2012 valor 1,6%
Z tohoto přehledu lze zkalkulovat maximální roční náklady na důchodovou valorizaci:
V letech 2005 - 2008 se mohly roční výdaje přiblížit částce 40 mld Kč.
V roce 2009 a 2011 dosáhly nejvýše na 30 mld Kč
V roce 2010 důchody  valorizovány nebyly. 
Náklady na valorizaci pro  rok 2012,   po citelném seškrtání, když hodně, ale opravdu hodně  přeženu průměrné zvýšení měsíčně na  350,- Kč pro
každého z 2,5 milionu důchodců x 12 měsíců   ať dělám co dělám, vychází mi cifra maximálně  do 11 mld Kč. 
Při valorizaci o ministersky inzerovanou částku 45 - 50 mld ročně, by průměrné zvýšení  každého z 2,5 milionu důchodů muselo měsíčně činit cca
1.500,- Kč
Z jakých moudrých hlav padají elaboráty servírující občanům klamné sumy mnohonásobně převyšující skutečné výdaje?
Pokud je to výsledek neschopnosti, nemají na svých pozicích příslušní manažeři co dělat. Jako horší varianta se nabízí účelové klamání veřejnosti
z nejvyšších míst, či přímo  lži a další podvody  spolu s přesvědčením o  duševní omezenosti voličů   a jejich  neschopnosti spočítat,
že 5+5 = 10 a ne 100!!! 
Možná je v tom  vládní filozofie, že „obyčejný lidi“ (titul si dávají sami občané) spolknou každou návnadu  předhozenou „neobyčejnými“ vládci a
rozpočtovými manažery sestavujícími kapitoly příjmy/ výdaje  ve smyslu textu lidovky, „něco za cibuli něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem".
Z  úst nejpovolanějších k tomu na konto občanů míří  ministersky mentorská, leč  „jen v dobrém“  míněná připomínka, že se „máme jak prasata v
žitě“. 
Co k tomu dodat?! Zcela jistě bychom se měli lépe než v žitě, u koryta!
Není pochyb, že miliardy do státního rozpočtu chybějí. Ať vláda i strany napříč politickým spektrem činí, nezasahují a dají policií a ostatním k tomu
určeným subjektům kompetence  vyšetřit  a potrestat podezřelé  machinace  lobbistických manipulátorů a černých děr v daňových rájích, které
pravděpodobně, nenávratně vcucly stovky ukradených miliard. Kdyby se pouhá polovina vrátila do státní kasy,  v níž si už  dlouho  lebedí mezi
pavučinami jen enormní státní dluh, mělo by ministerstvo financí po starostech. 
Třeba by se našel i čas na aktivní  přístup k získání nezanedbatelné sumy nabízené ze  Švýcarska za nekalosti kolem privatizace MUS. Nebýt
Švýcarů a médií, byly diskrétně, pravděpodobně účelově přehlédnuty. To bechyňské „Bratrstvo krvavé pracky“ se k prošustrovaným miliardám
hlásí s jinou vervou. Jestli naše orgány rychle, aktivně nezasáhnou, zrekvírují je, jako nedávno  národní kulturní majetek, půjčený do zahraničí.
Slovy lidové moudrosti „ z cizího krev neteče“ pouštějí Čechům dvě desetiletí  řádně žilou  nejen politici  a četné nenasytné  domácí i zahraniční 
mafiánské podnikatelské pijavice.  
O svůj díl se hlásí také Boží reprezentace. Bez specifikace  oprávněných majetkových nároků! Nicméně se skromností a láskou k bližnímu jím
vlastní, se církve chystají vydojit Čechy do morku kosti. V kritické době nedostatku, politicky mocní, věrní  protektoři  zaštiťují další loupež   heslem
„co bylo ukradeno má být vráceno“.
Co bylo opravdu ukradeno křesťanští dobrodinci církví  v tom kalupu nestihli  nebo spíše záměrně zapomněli vyčíslit. Nicméně ve smyslu
biblického „kde bylo dáno bude přidáno, kde bylo vzato bude ubráno“ připravují zákon, aby církevní majetek nepodléhal  zdanění.
Proč to?
Úplatkářství!!! V tomto případě věru na nejvyšší úrovni!
Protikorupční, pravicová vláda rozpočtové odpovědnosti zinscenovala pro pobavení veřejnosti obvyklou, pravidelně reprízovanou nesouhlasnou VV
frašku. Představení skončilo. Vzápětí se koalice jednomyslně,( totalitní, komunistické praktiky jsou nesmrtelné)  chytrácky dohodla prosadit
přemrštěný restituční akt. Zkorumpovat samotného Pána Boha a koupit si odpustky za nemravnosti páchané  na občanech, od nichž dostala ve
volbách důvěru.
I za nedávné odchody ze života několika desítek  bezdomovců, zmrzlých bez přístřeší v arktických mrazech a potupný život tisíců občanů bez
obydlí, na ulicích, pod mosty, ve sklepeních.
Vláda rozhodla vracet církvím co bylo ukradeno. Kdo vrátí, ve smyslu ústavní Listiny základních lidských práv a svobod, ukradenou lidskou
důstojnost těmto chudákům?  
Navíc, pohrobci pronacistické šlechty se  soudí s obcemi i státem o podivné nároky na  majetky, zkonfiskované prezidentskými dekrety po II.
světové válce.  Úplatní státní úředníci a soudci  restituce většinou ve vší tajnosti,  za nemalé všimné, žadatelům přiznávají.
Při  rozdávání financí a omezování národní suverenity v zájmu posvěcení unijních pravidel diktovaných osou Berlín - Paříž, dochází  k podivné
názorové jednotě  české sociálně demokratické síly zleva s křesťanskou, ke každému režimu servilní, pravicovou partou.
Za účinných masáží médii, podsouvají zmanipulovaným důvěřivcům  účelová zdůvodnění   povinné poslušnosti vůči bruselskému diktátu a
solidarity s euro spoluobčany, žijícími  si většinou značně nad naše poměry.
Pozoruhodný je důraz kladený na vděk za unijní dotace přidělované Bruselem, jejichž alikvotní část záhadně  mizí cestou k žadatelům v kapsách
šikulků, kteří v tom „umějí chodit“.
Tlak na záchranu absurdního, skomírajícího německo- francouzského  projektu společné měny ve sjednocené Evropě, v jehož prospěch nasypou
členské země unie, včetně Česka, miliardy do děravého řešeta MMF.
ECB se zase chystá podpořit  zpomalenou  ekonomiku pumpováním zvýšené kvantity peněz v řádech bilionů. Co tento finanční paskvil způsobí
předvídá definice  Irwinga Fischera  z roku 1911:
nekryté papírové peníze se téměř bez výjimky staly prokletím pro země, které je používaly“! 
Kvalifikovat nepodepsání unijního Fiskálního paktu jako poškozující postavení ČR  v EU,  je proradné. Naopak, byl to akt zodpovědný ze strany
politiků, kteří takto rozhodli. Přiřadili jsme se k Velké Británii. Tato velmoc, v duchu svých tradic a četných dějinných tragických zkušeností
neuplatňuje v rámci EU mocenské ambice a zároveň o ně nikdy neusilovala spojenectvím  s německou rozpínavostí,  ani  s francouzskou
nespolehlivostí.    
Bilance?
S půldruhým bilionem státního dluhu, dalším přibližně bilionem soukromých dluhů, pokračujícím zadlužováním a kvetoucím rozkrádáním všeho, co
ještě z bohatství země zbylo, je vládní mediální „strašák“ krachujícího  Řecka  dalším politickým podvodem na občanech. Na vysoké noze si v
Řecku nežije většinová střední vrstva, ale  kasta podvodníků, kteří  rabují podobně jako v Česku. Supi z EU  si už údajně brousí zobáky  na  tučnou
kořist řeckého přírodního ostrovního bohatství.  
Suma sumárum:
Národ, který má starosti jak přežít, nemá sílu vystoupit s revoltou proti vládě.
I když u Řeků to neplatilo, ale nic jim to nebylo(zatím) platné.
Českým daňovým poplatníkům, tedy těm, kteří jsou slušní, možná i neschopní krást, posadit se do lukrativních křesel doma a v Bruselu, nakoupit
nemovitosti na Floridě či založit konta v daňových rájích, zůstane památkou na velkorysé vládní rozdávání  a  loupeže společného majetku
žebrácká hůl. Budou se o ni smět nejvýš opírat trnitou cestou rigidními, nesmyslnými evropskými unijními zákony a směrnicemi, ke konečné ztrátě
národní svéprávnosti a identity.
Pokud se nerozhodnou použít ji jinak.
Gita Dudová
občas publikující spisovatelka (www.gitadudova.cz)
V Praze 20. března 2012
                                                                                                          DVĚ  ŽENY,
                                                                                                       DVĚ LÉKAŘKY,
                                                                                                DVĚ ŽIVOTNÍ FILOZOFIE.....



Politické, stále bezohlednější, ekonomické  zásahy do života důchodců  z vládní dílny  trojkoalice trvale porušují základní, ústavou zaručená lidská práva občanů - seniorů, na sociální  a zdravotní zabezpečení. 
Skutečný klenot zdůvodnění těchto křesťanských opatření vyšel při  zasedání sněmovny 4.května 2012 z úst poslankyně nominované a zvolené do PS za Kalouskovu TOP 09.
Paní Gabriela Pecková, povoláním kromě poslankyně, prý vystudovaná MUDr., vyslovila teorii poněkud nesouladící s etikou jejího lékařského poslaní. O to více konformní k  politickému zadání  partaje, jejíž je členkou.
Při jednání sněmovny o úsporných opatřeních, samozřejmě hlavně na konto důchodců, tato geniální  lékařka, ( údajně se apriori, věnuje opečovávání seniorů)  a poslankyně  zdůvodnila připravované
reformy  vskutku originálně.
Splácení dluhů, vzniklých  v důsledku polistopadové, dvacetileté politické vládní nehospodárnosti, rozmařilosti a nikdy nepotrestaných minulých i současných  rozkrádaček společného majetku zleva i zprava politického spektra, je třeba přenést i na důchodce, protože:
"Senioři jsou na chudobu zvyklí!
Úsporným opatřením se přizpůsobí, jelikož mnozí se narodili za války a svůj život prožili
v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil!!!"
Takovou hanebnost by možná veřejnost spolkla, kdyby autorem byl nevzdělaný, stupidní primitiv. 
U lékařky, navíc političky, na půdě českého parlamentu, nelze přijmout zlehčování vyřčené nehoráznosti   omluvou, že šlo o  "nešťastný výrok - úlet"!
Nazvěme vyslovené pravými slovy. Neomalenost,  zneuctění a  hluboké pohrdání starými  občany České republiky.
Bylo to pouze pokračování předchozích útoků z koaličního hnízda. Několik týdnů předtím premiér Nečas  seniorům slíbil, že si na jejich důchody "posvítí". Přízeň ministra Kalouska ke starým lidem, včetně lživě přemrštěných zveřejňovaných  údajů o  výdajích na důchody je obecně známá.     
Ne vlastní vinou prožili mnozí dnešní senioři desítky těžkých let často v bídě, v koncentračních lágrech, kriminálech, na okraji společnosti za okupace a následně v totalitním socializmu. Nespadli do tohoto marazmu vlastní vinou. Pod  obě totality se podepsala proradnost tehdejších, jak jsme se chybně domnívali, spřátelených velmocí. Nejdříve v Mnichově, následně  na Jaltě.
Žít těch zatracených, ztracených  50 let v jiném světě, určitě by dnešní senioři měli hezčí vzpomínky na mladá léta a hlavně by byli lépe zaopatření. Prožívali by důstojné stáří, bez  perspektivy přilepšování si vybíráním popelnic, dožíváním bez střechy nad hlavou  a podobných trestů zato, že si ještě dovolují žít, na kterých knížecí tovaryšstvo systematicky pracuje.
Ze všech reformních počinů, hlavně těch důchodových a zdravotnických zavání pocit, že dosáhne-li občan penzijního věku, neměl by stát, do jehož kasy desítky let odváděl značné  prostředky na zabezpečení stáří obtěžovat, a co nejrychleji zemřít.
Možná, abych nevybočila v Česku z  obvyklé zbabělé servilnosti, měla bych napsat, jak mi je z přístupu dnešní vládní garnitury, slov madame Peckové   a ponižování starých lidí, smutno.
Ono mi ale nebylo a není smutno. Jsem rozlícená  chováním  neomalenců, kteří vystudovali i za naše peníze, a teď námi pohrdají.
Nicméně následující den, 5.května se mi dostala do rukou sobotní příloha k  Právu a v ní dlouhé interview pod titulkem " Profesorka Eva Syková ví, jak zvětšit mozek".
Šéfka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR , lékařka, nositelka řady patentů a významných uznání za výzkumnou činnost.  Téměř  závěrem dlouhého článku o své životní i vědecké cestě uvádí také názor na dnešní život a možnosti českých  důchodců :
" Kdo odejde do penze, tak zpravidla duševně rychleji sejde, a úplně nejhorší je když se z nějakého důvodu přestane hýbat, důsledně chodit za nějakou činností. Ti kteří něco aktivně dělají, se dožijí vysokého věku v daleko lepší kondici než ti, co jenom odpočívají.
Pokud ale máte dost peněz, vede vás to taky k aktivitě, abyste je utratili, takže práci můžete nahradit třeba cestováním. Například němečtí penzisté se udržují ve velmi dobrém stavu také proto, že jezdí po poznávacích zájezdech. Naši důchodci nemají kolikrát ani na kvalitní jídlo a péči. Všechno je pro ně drahé a to se na zdraví projeví.
Také lékařka, také žena veřejnosti známá, navíc  uznávaná ve vědeckých kruzích.
Nechám na  čtenáři, aby sám posoudil rozdíl.
Rozdíl, mezi  přístupem dvou lékařek k člověku, který  překročil práh  duševní a tělesné aktivity, darované mu do vínku života Stvořitelem světa.
Děkuji, velmi pěkně děkuji, vážená paní profesorko Syková, za vlídná, moudrá slova.
Jen lituji, že český stát neřídí lidé Vašich lidských i profesionálních kvalit.
Že nás ovládají  politické  a ekonomické nuly, které se domnívají, že neschopnost řídit stát k prosperitě zamlží plytkou výřečností o reformách, decimujících rozvoj země a život občanů, mafiánskými manýry, polopravdami i nepravdami a nekompetentními rozhodnutími.

Gita Dudová
občas publikující prozaička
www.gitadudova.cz  
                                                                                                  QUO VADIS,  ORBIS?

   ÚVOD

Následující úvahy píše  stará, nemocná žena, už rok uvězněná na invalidním vozíčku.  
S osmi křížky v rozbolavělém těle  se snažím  aktivovat  k činnosti mozek otupovaný téměř tři roky analgetiky, opiáty a jinými farmaceutickými jedy.  Odsouzená zdravotníky (nebo snad osudem?)  k  dlouhodobé  fyzické a duševní neschopnosti.
Je lépe. O co méně se pohybuji, o to víc sleduji a analyzuji stav české  společnosti. Zároveň pozorně, s obavami vnímám současné, nebezpečné politické a mediální  snahy  o opětovné  rozdělení světa tlustou čarou. Na hodný,zlý Západ a zlý,hodný  Východ.
Uvědomuji si také stále více ohrožení  existence  euroatlantické křesťanské civilizace.
Ohrožení ne z vůle většiny občanů pozemských kontinentů, ale ze zvůle mnohých současných neschopných, liknavých, nemoudrých, možná zkorumpovaných nebo zkrachovalých politiků, jim poplatných vykladačů dějin, slaboduchých politologů, naivních humanitárních demagogů, mediálních hvězd či obecně, kazisvětů.
Rekrutují se  většinou z generací,  narozených až v druhé polovině 20.století. Neznají příčiny vzniku a hrůzy válek. Zmanipulovaní, podplacení, mnozí pohodlní či  nevychovaní k vlastnímu myšlení a úsudku bezhlavě papouškují, co jim předhazují čiperní manipulátoři s veřejným míněním nebo ti, jimž chybí obecné  znalosti historie, tedy zpětné vazby do minulosti.
     „Kdo nezná minulost, nezná přítomnost ani budoucnost“.
Historie se totiž neustále opakuje.
V různých podobách a obdobích, závislé na úspěšnosti šíření a uvádění v život nových  náboženství, filozofií, ideologií či jiných společenských (ne)řádů.
Cíl je vždy pouze jeden.
Ovládnutí dalších teritorii.  Zisky z bohatství jejích přírodních i lidských zdrojů a  geopolitická strategie. 
Cíl, obvykle odůvodňovaný  dobrým úmyslem  vnucovat  vlastní, údajně ostatnímu světu prospěšné ideologie.  V různých časových obdobích, různými společenstvími.
V dávných dobách výboje barbarů, pak šíření křesťanství, islámu, protestanství,  feudalizmus, kolonializmus, kapitalizmus, komunizmus, nacionální socializmus či jiné izmy. V současnosti se staly zaklínadly pro ovládnutí světa boj proti radikálnímu terorizmu a export demokracie.  
Když to nejde po dobrém, je  třeba  podmanit si vyhlédnutý objekt ohněm a mečem. Doprovodná ideologie je účelově nazývána humánní.
Manévry nejsofistikovanější vojenské  síly počátkem 21. století spojené s vražděním a destrukcí materiální i morální především ve třetím světě, následný vznik a šíření radikálního terorizmu ze třetího světa, vyvolávání  psychózy,  nejistoty a strachu, nasazování technických informačních zdrojů, aby byli občané pod  neustálou  kontrolou Velkého Bratra, uplácení, vysoká kriminalita, drogy.
Vše umně zahalované do průhledného závoje šíření laskavé demokracie za kterou, podle politických a politologických mravokárců,   musíme  platit.
Trochu zcestné platit za zmutovanou ideologii, jejíž původně krásnou, řeckou, humánní filozofickou myšlenku zmodifikovaly politické elity  k obrazu a zájmu svému! 
Ano - historie se neustále opakuje i s kotrmelci, které jí dodávají patinu věčnosti.

Ze současné situace lze soudit, že za našimi humny čekají miliony chudých, dravých, silných, bojovných, většinou nevzdělaných, zfanatizovaných, ke všemu odhodlaných, se schopností množit se geometrickou řadou, jednotných v představách a s touhou  ovládnout  blahobytnou křesťanskou společnost. Neliší se příliš od starověkých barbarů a novověkých dobyvatelů.  Zmanipulovaní a financovaní likvidátory Evropy se vydávají  ve jménu Alláha na válečnou stezku proti dekadentní, zhýčkané, rozmarné, sexuálními minoritami zaplevelené,  fyzicky i morálně degenerované, s nízkou reprodukcí obyvatelstva, věčnými půtkami o sféry vlivu a drogami  oslabené křesťanské civilizaci.
Současná, zatím ještě křesťanská Evropa, se svízelně vyrovnává s migračním a ekonomickým tlakem, zakrátko přijde nátlak ideologický, v případě odporu i násilí.

Úpadek fyzických schopností bílé rasy a výstrahu o neschopnosti ubránit se očekávanému  náporu jiných civilizací dokládá řada sportovních odvětví. Stačí pohled do startovního pole a na stupně vítězů třeba lehkých atletů V současnosti vítězí převážně  barevní sportovci. Buď úspěšně reprezentují země bývalých kolonizátorů nebo Jihovýchodní Asii, USA, Karibik,Afriku..
Dudová
Copyright © 2012, Gita Dudová, Všechna práva vyhrazena.