Dudová
QUO VADIS,  ORBIS ?
   ÚVOD
   Následující úvahy píše  stará, nemocná žena, už rok uvězněná na invalidním vozíčku.  
   S osmi křížky v rozbolavělém těle  se snažím  aktivovat  k činnosti mozek otupovaný téměř tři roky analgetiky, opiáty a jinými farmaceutickými jedy.  Odsouzená zdravotníky (nebo snad osudem?)  k  dlouhodobé  fyzické a duševní neschopnosti.
   Je lépe. O co méně se pohybuji, o to víc sleduji a analyzuji stav české  společnosti. Zároveň pozorně, s obavami vnímám současné, nebezpečné politické a mediální  snahy  o opětovné  rozdělení světa tlustou čarou. Na hodný,zlý Západ a zlý,hodný  Východ.
    Uvědomuji si také stále více ohrožení  existence  euroatlantické křesťanské civilizace.
   Ohrožení ne z vůle většiny občanů pozemských kontinentů, ale ze zvůle mnohých současných neschopných, liknavých, nemoudrých, možná zkorumpovaných nebo zkrachovalých politiků, jim poplatných vykladačů dějin, slaboduchých politologů, naivních humanitárních demagogů, mediálních hvězd či obecně, kazisvětů.
   Rekrutují se  většinou z generací,  narozených až v druhé polovině 20.století. Neznají příčiny vzniku a hrůzy válek. Zmanipulovaní, podplacení, mnozí pohodlní či  nevychovaní k vlastnímu myšlení a úsudku bezhlavě papouškují, co jim předhazují čiperní manipulátoři s veřejným míněním nebo ti, jimž chybí obecné  znalosti historie, tedy zpětné vazby do minulosti.
     „Kdo nezná minulost, nezná přítomnost ani budoucnost“.
   Historie se totiž neustále opakuje.
  V různých podobách a obdobích, závislé na úspěšnosti šíření a uvádění v život nových  náboženství, filozofií, ideologií či jiných společenských (ne)řádů.
   Cíl je vždy pouze jeden.
Ovládnutí dalších teritorii.  Zisky z bohatství jejích přírodních i lidských zdrojů a  geopolitická strategie. 
   Cíl, obvykle odůvodňovaný  dobrým úmyslem  vnucovat  vlastní, údajně ostatnímu světu prospěšné ideologie.  V různých časových obdobích, různými společenstvími.
  V dávných dobách výboje barbarů, pak šíření křesťanství, islámu, protestanství,  feudalizmus, kolonializmus, kapitalizmus, komunizmus, nacionální socializmus či jiné izmy. V současnosti se staly zaklínadly pro ovládnutí světa boj proti radikálnímu terorizmu a export demokracie.  
   Když to nejde po dobrém, je  třeba  podmanit si vyhlédnutý objekt ohněm a mečem.      Doprovodná ideologie je účelově nazývána humánní.
   Manévry nejsofistikovanější vojenské  síly počátkem 21. století spojené s vražděním a destrukcí materiální i morální především ve třetím světě, následný vznik a šíření radikálního terorizmu ze třetího světa, vyvolávání  psychózy,  nejistoty a strachu, nasazování technických informačních zdrojů, aby byli občané pod  neustálou  kontrolou Velkého Bratra, uplácení, vysoká kriminalita, drogy.
   Vše umně zahalované do průhledného závoje šíření laskavé demokracie za kterou, podle politických a politologických mravokárců,   musíme  platit.
  Trochu zcestné platit za zmutovanou ideologii, jejíž původně krásnou, řeckou, humánní filozofickou myšlenku zmodifikovaly politické elity  k obrazu a zájmu svému! 
    Ano - historie se neustále opakuje i s kotrmelci, které jí dodávají patinu věčnosti.
   Ze současné situace lze soudit, že za našimi humny čekají miliony chudých, dravých, silných, bojovných, většinou nevzdělaných, zfanatizovaných, ke všemu odhodlaných, se schopností množit se geometrickou řadou, jednotných v představách a s touhou  ovládnout  blahobytnou křesťanskou společnost. Neliší se příliš od starověkých barbarů a novověkých dobyvatelů.  Zmanipulovaní a financovaní likvidátory Evropy se vydávají  ve jménu Alláha na válečnou stezku proti dekadentní, zhýčkané, rozmarné, sexuálními minoritami zaplevelené,  fyzicky i morálně degenerované, s nízkou reprodukcí obyvatelstva, věčnými půtkami o sféry vlivu a drogami  oslabené křesťanské civilizaci.
  Současná, zatím ještě křesťanská Evropa, se svízelně vyrovnává s migračním a ekonomickým tlakem, zakrátko přijde nátlak ideologický, v případě odporu i násilí.
    Úpadek fyzických schopností bílé rasy a výstrahu o neschopnosti ubránit se očekávanému  náporu jiných civilizací dokládá řada sportovních odvětví. Stačí pohled do startovního pole a na stupně vítězů třeba lehkých atletů V současnosti vítězí převážně  barevní sportovci. Buď úspěšně reprezentují země bývalých kolonizátorů nebo Jihovýchodní Asii, USA, Karibik,Afriku. 
   Paušalizování tolerance a pochopení pro  migraci, převážně z islámských zemí z humanitárních důvodů, je nebezpečná demagogie. Takové politikum ať tuzemské, z Bruselu nebo z dílny naivních spolků či jiných zoufalců, bagatelizuje  nebezpečí pronikání středo východních a afrických  etnik na území Evropy v neregulovaném počtu. Vychází z  neznalosti a podceňování civilizačně odlišných kultur, historicky militantního islámu a oddanosti muslimských věřících  přísným náboženským zákonům, vštěpovaným v mešitách.
   Ukázkou náboženského fanatizmu muslimů může být, podle údajů Saudských úřadů, přes 2000 ušlapaných obětí při nedávné pouti muslimů (hajj) do svatyně Ka´ba u Mekky.
   Je otázkou, kteří čeští politici či politické špičky dirigující Evropu a všichni kazatelé o fobiích, fašizující se společnosti a zbytečných obavách občanů, pobývali  v některé zemi, z nichž se utečenci  rekrutují? Nemyslím tím dovolenkové pobyty v oplocených, luxusních rezortech na mořském pobřeží,či oficiální státní nebo obchodní návštěvy honosných paláců, výstavných sídel státního aparátu, ani fakultativní výlety do vybraných domorodých lokalit. Tam nevidí odlišné, často otřesné, od civilizovaného světa odlišné sociálně kulturní podmínky a zvyky migrantů.

ARABSKÉ JARO A SÝRIE
Výjimkou jsou  Syřané. Většina obyvatel, včetně  žen, ve srovnání s  ostatními státy Středního východu je gramotná, společnost chráněná  armádou, náboženská tolerance (nejvyšší křesťanská populace v arabském světě = 14%),  hospodářství, životní úroveň, zdravotnictví, školství a  sociální  systém byly před „jarní“ pohromou na slušné úrovni.  
Velmocenská politika zaktivizovala v arabských zemích odpůrce tamních režimů. Spuštění  Arabského„jara“způsobilo politické zmatky, krveprolití a destrukci. Původně protivládní revolta, zejména mladých radikálů, se transformovala v mohutné islamistické hnutí a šířila se jako smrtící lavina všemi „jarem“ postiženými arabskými státy.
     Jen sekulární armády uhasily oheň úplného rozvratu  Egypta a zemí Maghrebu. Šejkové  v Perském zálivu pak různými, rebelům často nesplněnými sliby, zachránili své  monarchie. 
Krutý osud bohaté Libye, konec vůdce Muammara Kaddáfího, lví podíl zahraniční viny  na současnou situaci a migrační krizi netřeba rozvádět. V Libyi, decimované porevolučními kmenovými válkami a narůstajícím vlivem Islámského státu došlo k totálnímu politickému a hospodářskému rozkladu. Současný stav velmi vyhovuje organizátorům  monstrózní muslimské  emigrace  do Evropy.   
   Prosperující, sekulární  Sýrie, je po více než čtyřletém zabíjení a pustošení na pokraji teritoriálního a hospodářského zničení.
  Zahraniční ideologická i materiální podpora  syrským rebelů je motivovaná především úsilím svrhnout ve svobodných volbách zvoleného, mediálně označovaného „zločince,“ dokonce „řezníka“, nicméně ochránce křesťanů, prezidenta Asada.  Tituly úsměvné, zvláště když pocházejí z míst, jež se  nehonosí právě čistýma rukama.
  Vyhrocený střet zájmů vedl k propuknutí občanské války mezi prezidentovi věrnou (opět třeba uvést sekulární ) armádou a zahraničím podporovanými vzbouřenci, kteří se integrovali do Svobodné syrské armády. Jako obvykle, když jde o  moc a peníze, rebelové se po čase rozkmotřili a  rozštěpili na frakce. Dnes už je původní, k rebelii zmanipulovaná umírněná opozice, mimo hru. Ti s dobrými úmysly vždy skončí na periferii boje o moc. Jejich místo dávno zaujala radikální, militantní fundamentalistická uskupení. ( to jsou zřejmě ti správní hoši s nimiž chce naivní Západ o budoucnosti Sýrie jednat a  „domluvit se“). Po jejich bok se ochotně nabalují kromě jiných bojovníci z islámské radikální  fronty an-Nusrá, odnože nechvalně známé teroristické organizace Al - Kayda. Kromě války s Asadem bojují o územní zisky mezi sebou. Protivládní tažení i  militantní islamizace Sýrie jsou nerozlučnými spojenci. Účel světí prostředky, zvláště je-li účelem odstranění velmocím nepohodlného, autoritativního prezidenta. Místo před čtyřmi roky fungujícího státního útvaru,  daří se Sýrii  destabilizovat a zničit  podobně, jak se stalo v Libyi. Šiřitelé demokracie zavřeli obě oči, zahrabali do pouštního písku protiteroristickou rétoriku a spokojeně  tolerují  pomoc teroristů při vraždění a ničení Sýrie. Navzdory tomu, že za účelem  vyhlazení Al-Kaydy rozložili několik let předtím  Afghánistán. Aby válečných strastí nebylo dost, vznikl Islámský stát, jehož bojovníci infiltrovali a okupovali rozlehlé oblastí Sýrie hraničící s Irákem.  Obyvatelstvo opouští místa bojů, destrukce, náboženského řádění a krveprolévání, v obavách o holý život.

    KDO  FINANCUJE A  ORGANIZUJE EXODUS, JAKÝ CÍL SLEDUJE ???
   Bohatá  a vyšší společenská vrstva Sýrie poslala již v začátcích konfliktu své bližní letadly nebo  luxusními bouráky za příbuznými do klidu Evropy či USA. Mezi nimi byli ti inženýři a lékaři, jež EU v přílivu migrantů dychtivě očekává. Miliony Syřanů z nižší  střední a nemajetné vrstvy se v očekávání brzkého ukončení bojů a návratu domů uchýlily do svízelných životních podmínek uprchlických táborů v okolních zemích. Síly a trpělivost   docházejí a tisíce rodin i s malými, často nedávno narozenými dětmi se vydaly na čísi popud  tam, kde se nebojuje, údajně dobře žije a jsou vítáni.
    PTÁM SE!
   -KDO 
je původcem exodu  žen s dětmi na riskantní, únavnou, finančně náročnou cestu do neznámého daleka a  kdo organizuje migraci mladých, silných mužů?
   -KDO jsou mocní finanční mecenáši a organizátoři  cíleného  pronikání migrantů, nejen z válkou postižených zemí, do Evropy? Jistě  to nejsou bossi a členové převaděčských gangů. Ti pouze nabízejí  služby ohrožující životy běženců a inkasují jejich, kýmsi darované dolárky.
   -Z JAKÝCH ZDROJŮ disponují celé rodiny a mladíci tisíci dolarů (sta tisíci Kč) pro převaděčské bandy a běžné náklady na cestu? Podivné, po dlouhodobém pobytu v táboře nebo na cestě ze země původu bez výdělku, včetně migrantů z chudých afrických zemí, při výši roční HDP cca 1.000,-USD p.c.?  
  -KDO  tedy běžence  financuje?
  -KDO předvídavě vybavuje migranty ze subtropů a tropů oblečením, mnohdy značkovým, do chladného evropského počasí, odkud mají i v Evropě nelevné iPhony, notebooky? Když disponují nemalými částkami na vybavení a cestovní náklady jistě neutíkají před chudobou!   
  -PROČ běženci z válečných území vyhledávají azyl v uprchlických táborech v Jordánsku,Turecku, Libanonu a vydávají se do Evropy?
-PROČ nemíří do  sousedních, bohatých ropných impérii blízkých vzdáleností,  náboženstvím, jazykem i zvyky? Jak známo, jsou tam i značná neobydlená území. Navíc  Saudská Arábii má pro souvěrce k dispozici 100 tisíc  klimatizovaných stanů.
-PROČ jsou to právě fundamentalistické ropné  monarchie kdo podporuje odstranění k náboženstvím tolerantního, syrského prezidenta Asada ?
Za zamyšlení stojí dne 25.10. v médiích  zveřejněná shoda „o Sýrii bez Asada“! mezi ministrem zahraničí USA Kerrym a  představitelem  nejrigidnějšího islámského státního systému, králem Saudské Arábie. Znamená to, že bohaté, či velké státy si uzurpují právo rozhodovat, kdo, kdy a kde  bude smět vládnout? To už v USA, potažmo v civilizovaném světě neplatí jeden ze symbolů demokracie, volební právo občanů?  Ubohá, zneužívaná holka, demokracie!   
-NENÍ zahlcení Evropy islámskými běženci důmyslným manévrem k islamizaci starého kontinentu? Je to snad  po četných neúspěšných vojenských výbojích  muslimů do Evropy od sedmého století  až do konce I. světové války, chytrý tah jak  beze zbraní zrealizovat islámskou ideologii o ovládnutí světa?
   - ÚKOL  pro  tajné služby, pokud nejsou úmyslně paralyzovány.
  
POMOC SYRSKÝM UPRCHLÍKŮM, RUSKO,  ASSAD A H. KISSINGER
  Syrským  nešťastníkům, rodinám, ženám, dětem, starým lidem, je  křesťanský svět povinován pomocí.
  Ne v uprchlických táborech subvencemi miliardových EURO darů, ani materiálními statky. Než dojdou k potřebným, budou finanční prostředky a humanitární pomoc jako vždy rozkradeny chytrolíny, kteří se k nim dostanou v první linii. Očekávaná pomoc se k uprchlíkům nedostane. Když opustí tábory, nedočkají se lepších životních podmínek ani po zdolání nebezpečné, strastiplné cesty do Evropy. Rozhádané, neschopné smysluplně řešit vlastní ekonomické, měnové a bezpečnostní  problémy, natož absorbovat migrační tsunami valící se Evropou přes neexistující hranice.
     Je jen jedna možnost! Přestat ohlupovat mezinárodní fóra falešnými řečnickými výlevy, ukončit plané „debaty“ s výsledkem „ částečných dohod o tom co by se mělo “, upustit od rádoby přátelského, uznalého poplácávání ramen a úsměvů před kamerami, vyburcovat k činnosti mozkové závity a  konat!   
   Pouze okamžité ukončení  vojenských operací zastaví vyhánění civilního obyvatelstva a umožní návrat válečných uprchlíků do jejich domovů. Tím také skončí pro ekonomické migranty  šance nabalovat se na prchající, kterým je třeba ochrany.  
   Je zřejmé, že iniciátoři diletantského vojenského vpádu a následující destabilizace Středního východu  se kromě prázdného tlachání a neúčinných leteckých útoků na pozice povstalců a islamistů nepustí  do žádné účinné operace.
   Zdrženlivý postoj velmocí k radikálnímu zásahu je pochopitelný. Mají strach z reakcí občanů vlastních zemí.  Pod lživou záminkou iráckého vlastnictví zbraní hromadného ničení vojensky zlikvidovali v Iráku co se dalo, nechali zahynout  a zmrzačit tisíce svých vojáků stejně jako deseti tisíce Iráčanů. Když zjistili, že vojensky, ani politicky zemi nezvládnou, podobně jako předtím  v Afganistanu,  předali vládu místním korupčníkům.
   Boje pokračují bez přímé zahraniční intervence, nicméně podněcované materiálně a ideologicky velmocenskými  zájmy. Válčí mezi sebou  kmeny, vyznavači dvou  hlavních větví  islámu,  sunnité a šiíté (zatracená historie!!!   i třicetiletý evropský  válečný konflikt mezi katolíky a protestanty v 17. století zplodil emigraci)  v poslední době všichni proti všem. Saudská Arábie bombarduje a zabíjí civilní souvěrce v Jemenu, Turci beztrestně  bombardují a likvidují bojovné Kurdy, kteří se hrdinsky postavili IS. Nebezpeční fanatici z Islámského státu vzniklého na ruinách Iráku, vyzbrojovaní někým o kom se zdvořile mlčí, se pilně rojí nejen arabským světem, ale  již pravděpodobně  i evropským kontinentem.
Vše ukazuje, že  pořádek bude muset zjednat  někdo jiný než původci devastace a úpadku    bývalých, v místních podmínkách prosperujících zemí Blízkého Východu a Severní Afriky. Bez Putinova Ruska a Asadovy Sýrie to nepůjde. Ti, kteří nemají  Putina a syrského prezidenta v lásce, nechť v zájmu záchrany nejen prchajících, ale především obrany křesťanského světa,  zapomenou  na své  ambice a plány.
   Západní politici, co zavinili nebo se podílejí a  nečinně přihlížejí destrukci a humanitární krizi na Středním východě i jim sekundující média, by měli  přibrzdit antagonistickou protiruskou rétoriku a přivítat, že  když ne oni, tak někdo jiný, tedy Rusko, rozhodlo  vojenskou přítomností na zbytku Sýrie a podporou prezidenta Asada vyslat teroristům (můžou být třeba falešně nazýváni  umírněnou opozicí)  a militantním islamistům signál, že někdo hodlá v oblasti ukončit vojenské a náboženské řádění.
     Západ zapomíná, že i Rusko patří do křesťanské Evropy. Navíc jeho jižní hranici přímo ohrožuje předpokládaný příliv  teroristů ze sousedních islámských zemí. Íránu, republik někdejšího Sovětského svazu, (Kazachstán, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Tadžikistán, Kyrgyzstán) z neklidného Kavkazu i nedalekého Afghánistánu.
   Začátkem devadesátých let, nedlouho po rozpadu SSSR a zisku suverenity bývalých svazových republik uveřejnila příloha Mladé fronty překlad analýzy jednoho z nejvýraznějších politiků USA, Henryho Kissingera. Upozorňoval, že přes oteplení vztahů mezi východem a západem po odstranění železné opony, by post-sovětské Rusko, již bez  svých satelitů,  mohlo být západem mylně vnímáno  coby slabý spoluhráč v klubu super velmocenské politiky. 
    Varoval před upíráním statusu světové supervelmoci  Rusku. Takové ponižování by Rusy vedlo zpět, k carské, imperiální, nacionalistické politice a vzniku nových světových  konfliktů.  Toto upozornění nevyšlo z úst ruských, ani levičáckých,  ale od respektovaného, konzervativního amerického politika.

     EKONOMIČTÍ MIGRANTI,  TERORISTÉ, CUI BONO?
   Jiná je situace běženců ze zemí mimo oblastí válečných konfliktů. Většinou jsou to mladí  vetřelci. Ničí své doklady. Mají spolehlivé informace  o pochopitelné  vstřícnosti Evropy vůči syrským rodinám a běžencům z dalších zemí, kde se válčí. Vydávají se tedy za Syřany, Iráčany a násilným, ilegálním  vstupem na území cizích států porušují mezinárodní zákony a práva.
   Jaká by byla  reakce arabských šejků a afrických vládců  na stejnou situaci v opačném gardu? Bílé Evropany by přivítali samopaly a  poslali je  na doživotí za katr.  
   Migranti, často i ti z uprchlických táborů jdou převážně, nekompromisně za fata morgánou sladkého, bezpracného života. Ti militantní  z nich  s  úkolem zahltit islámem  evropský kontinent.
  Neschopnost Evropanů bránit a ubránit se invazi je ubezpečuje o snadném ovládnutí slaboduchých  křesťanů, svázaných do kozelce humanitními ideály a dodržováním lidských práv..
   Humanitu ani lidská práva nepokládá  militantní islám za projev dobra, ale  za  slabost vyspělých kultur, jež musí být ovládnuty silným, spravedlivým a morálním islámem.
   Nepatřím do funklubu populistických, proti běženeckých a antiislamistických názorů. 
   Manipulanty s veřejným míněním, bez  hlubší znalosti etnik a prostředí ze kterého běženci přicházejí a čerpání informací ze  zdrojů často neseriózních, zdeformovaných, zavádějících  někdy rafinovaně vyvolávajících soucit nebo nenávist považuji za stejně nebezpečné, jako postoje akademických elit, kavárenských liberálních filozofů, majitelů někdy podivných  humanitárních nadací, všech obdivovatelů multikulty, pohodlných, nečinných politiků, obhájců nezvladatelného přílivu blízkovýchodních a afrických běženců.
Ptám se: „Cui bono?“
  Možná ( možná  ne)  by mnozí, kteří čerpají prostředky daňových poplatníků v různých humanitárních výborech  a  „neziskovkách“, či jiní humanisté a fanatici opravili svá moudra o nesnášenlivosti, fobiích a netoleranci  „plebsu“, kdyby poblíž jejich  vil, za vysokými ploty chráněnými bodyguardy a zabezpečovací elektronikou, či v lokalitě klidných, pohodlných bytečků a kanceláří, vyrostly jak houby po dešti ubytovací zařízení pro   nezvané sousedy  nedobré pověstí. 
  V případě, že výrony o  nesnášenlivosti  Čechů  a různá poučování na adresu politiků či  občanů znepokojených přílivem nepozvaných hostí jsou  pouhými gesty za účelem zviditelnění existence autorů prosím, aby nepeskovali  odvážné, kteří se nebojí pojmenovávat situaci pravým jménem.  Bez snahy komusi se zalíbit a dovolit mravní i ekonomickou devastaci vlastní země.  
   Češi mají velmi špatné zkušenosti s integrováním menšin. Německa, prvorepubliková,  tří milionová menšina se svobodně, demokraticky rozhodla pro nacistický režim.
Její příslušníci patřili během okupace k nejradikálnějším sluhům říše, nejaktivnějším pronásledovatelům a hrdlořezům  českých vlastenců a odbojářů.  O  šedesát let trvající  neúspěšné, marné snaze integrovat cikány (abych neurazila-Romy) jistě nikdo nepochybuje.  
   Kořeny aktuálního migračního zla hledejme   v evropské koloniální minulosti, stejně jako v současné,  agresivní, velmocenské politice.
    Migrační expanze nevznikla sama od sebe. Je to hořký plod posledních desíti letí velmocenského  rozpoutávání občanských válek převážně v zemích třetího světa, zdůvodňovaný nutností  svrhnout diktátorské režimy. Neúplatný  politolog potvrdí, že autoritativní, umírnění vládci podporovaní sekulární armádou byli ještě nedávno  zárukou udržování  rovnováhy mezi  militantními a umírněnými politickými i náboženskými muslimskými frakcemi.
    Rovněž získání samostatnosti na evropských koloniálních mocnostech v průběhu 20. století nepřineslo občanům nově vzniklých rozvojových států očekávanou svobodu či prosperitu.
    Praktiky současných  post koloniálních vládních elit jsou příčinou jejich zbídačení .    
   Po předchozím rabování přírodních zdrojů a bohatnutím kolonizátorů, místo využívání toho co z národního bohatství zbylo pro zvelebování svých zemí, tamější vládci je rozkrádají stejně jako enormní částky mezinárodní rozvojové  finanční pomoci. Opulentními zisky pak hromadí na osobní konta v zahraničí. A nyní se mohou těšit na další přísun miliard do svých kapes. Nasype jim je Evropská unie do Svěřeneckého fondu pro Afriku v blahé naději, že za ně vládci  Afriky zmírní bídu v zemích z nichž migranti utíkají do Evropy před  chudobou. Marná naděje. Po fondu se zapráší, imigranti se budou vydávat dál za vidinou evropského blahobytu, jejich vlády slíbí Evropě znovu hory i s horáky a budou žádat další miliardy. Za vydatného podněcování tajnými službami a zbrojaři, zejména ze zemí bývalých kolonizátorů, povedou trvalé kmenové války,  válčit se sousedními státy a vyhánět obyvatelstvo z domovů.
   Součástí destabilizace třetího světa jsou geopolitické zájmy světových mocností, zaměřené na země s výhodnou  vojenskou strategickou polohou, navíc produkující ropu a další vzácné  nerostné suroviny.  Světová mocichtivá uskupení  podněcují zastíracími manévry o nezbytnosti  demokratických změn své  přisluhovače v teritoriích zájmu k teroristickým či ozbrojeným rebeliím a pučům proti místnímu establishmentu. Šíření  demokracie vojenskými intervencemi nebo vyprovokováním převratů, říkejme jim třeba Mejdan,  Arabské jaro, či podpora vzniku opozice za účelem odstranění údajných autoritářských režimů, končí v krvavé stoce špinavé politiky.
   Místo deklarované demokracie, svobody a rozvoje propuká vzájemná nenávist, vraždění, pustošení. Zatažené do ještě horší nuzoty, žije obyvatelstvo v ekonomické bídě,  nevzdělané, s nemocemi, obavami o holý život, v beznaději. Zbývá jen  bezmezná  důvěra masy převážně chudobných, negramotných, snadno manipulovatelných věřících v imámy a vymývání mozků učením o službě převelikému Alláhovi  neboť Alláh Akbar.
    Výsledek - odhodlání položit své životy na Alláhův oltář, zvolit mučednickou smrt a zajistit si posmrtný život v ráji.      
    V této době, místo mučednického odchodu do islámského ráje, volí sta  tisíce muslimů jinou alternativu. Cestu do ráje pozemského, křesťanského. Za potomky bývalých kolonizátorů. Ne proto, aby na ně dřeli jako jejich předci, ale aby se měli dobře, využívali všech  výdobytků nahromaděných v minulosti i přítomnosti a změnili jejich civilizaci k obrazu svému.
  Mýlí se naivkové v představách o příchodu migrantů do Evropy za prací. Možná zanedbatelné procento se podaří integrovat. Ostatní budou žít na sociálních podporách, (často převyšujících  české důchody). Vrhnou se na organizování zločineckých gangů, prostituce, gamblerství, obchod s drogami, ozbrojené, teroristické akce a podobné bohulibé činnosti. Ve jménu Alláha  rozvrátí  křesťanský svět, který většině z nich  nemoudře poskytl ochranu a podmínky pro nastavení nového života.    
    Dnešním chápajícím lidumilům, kritikům xenofobních nálad občanů, nezávidím frustraci po procitnutí z  šálivého snu o multikulti  světě a dobrých úmyslech migrantů  postavit prací dekadentní,  biliony zadluženou  Evropu  na podlomené  ekonomické nohy.
    Srovnávání s  migranty do západní Evropy převážně z bývalých kolonií  začátkem druhé poloviny 20. století, je scestné. Ti byli  zváni a vybíráni pro rozjezd ekonomiky vyčerpané  a zničené  nedávno skončenou válkou. Vychovaní kolonizátory  k práci a disciplíně, vděční  za lepší životní podmínky,  dokázali se alespoň navenek přizpůsobit evropským zvykům = integrovat se  a být tenkrát  přínosem pro hospodářský rozvoj. Pak přišla na svět druhá a třetí generace. Narození do svobodné, liberální, demokratické společnosti, ale vychovávaní v rodinách  udržujících muslimské tradice a v mešitách. Generace rozpolcené, frustrované. Více než využívat možnosti vzdělání a pracovat (zvláště při vysoké nezaměstnanosti), začleňují se do mladistvých kriminálních gangů. Vyvolávají  násilné střety. Nejprve mezi sebou, pak s bílými. Ti se  ze strachu před násilím a  kriminalitou stěhují do jiných lokalit a  v opuštěných čtvrtích vznikají imigrantská ghetta se zločineckou pověstí,  v současnosti navíc s příklonem k terorizmu.
    Kulhají rovněž příměry k vstřícnému přijímaní české emigrace západem po roce 1948 , 1968 či dokonce 1939. Srovnávat kvalitu současných běženců s kulturní a vzdělanostní úrovní našich emigrantů dehonestuje ty, kteří prchali před nacistickým a komunistickým  terorem Takové nesmysly může vypustit z úst je slaboduchý demagog.
   Dosavadní lehkovážný, liknavý  přístup většiny evropských i světových politiků k agresivnímu pronikání nekontrolovatelné masy migrantů na starý kontinent, je trestuhodný.
    Bagatelizování průniku muslimských radikálních teroristů do současné běženecké vlny jako početně zanedbatelný, neschopný  křesťanskou Evropu zničit lze považovat za další důkaz historického ignorantství.
   Nechť je výstrahou sjednocené Evropě dobytí a vybití velkých, kulturně a hospodářsky vyspělých  říší Jižní Ameriky. Nedávno. V první polovině 16. století.
    Španělský dobyvatel, Hernando Cortés, přistál v močálech nehostinného Yukatánu s 550 vojáky, patnácti koňmi a deseti mosaznými děly. Dokázal za dva roky zlikvidovat říši Aztéků s několika set tisícovou armádou, vyspělou kulturou a velkým materiálním bohatstvím.
    Další Španěl, pasáček vepřů Francisco Pizarro,  zničil největší státní útvar té doby, říši Inků, když využil rozporů v mnohonárodnostní, kulturně různorodé říši. Během jednoho roku ji rozložil. (i s pomocí zavlečených, smrtelně nakažlivých chorob) Stovka conquistadorů vlákala do léčky posledního Velkého Inku Acahualpu, zavraždili ho a    šokovanou indiánskou armádu rozprášili.
    V obou  bývalých mocných  říších domorodci přijímali vetřelce přátelsky, pohostinně. Po porážce se dočkali násilného obracení na křesťanskou víru,  těžké otrocké práce, týrání, vraždění. Hynuli po deseti tisících. Menšina, jež přežila, se většinou v průběhu staletí sžila s evropskou kulturou i náboženstvím.
    Zbytky Inckých a Aztéckých skvostných architektonických ruin v horách  nebo pralesích odkrývají nadšení archeologové a obdivují senzacechtiví turisté. Na ruinách indiánských měst a modliteben vyrostly v Latinské Americe honosné  renezanční a barokní křesťanské chrámy a paláce.
   Bude osud naší Evropy stejný? Mají se Evropané smířit s představou demolice věží nádherných, po staletí budovaných katedrál, kostelů a klášterů? Jejich odkrývání archeology v daleké budoucnosti? Budou naše děti a vnoučata, místo lahodných zvuků zvonů z věží křesťanských kostelů  hledět na zlaté kupole mešit,  5x denně  poslouchat halekání muezina  z reproduktoru na minaretu a modlit se k Alláhovi?
    
    SETKÁVÁNÍ S ISLÁMEM
 
V polovině osmdesátých let minulého století mi bylo dovoleno služebně a později soukromě, 20 let cestovat do řady muslimských zemí Severní Afriky, Středního Východu a Asie.  Splnila se mi dětská touha po poznání orientu. Před první cestou jsem dostala přátelskou radu. „Chovej se k muslimům s úctou, cti jejich zvyky, přizpůsob se jim,  neočekávej, že se cizí prostředí bude přizpůsobovat tobě.“ Ponaučením jsem se řídila a místní se ke mně vždy chovali s respektem, pozorně, nikdy jsem neměla pocit, že by mě - ženu- považovali za méněcennou při oficiálních jednáních či společenských setkáních, kde jsem často bývala ve společnosti mnoha mužů jedinou ženou. V prvních letech země bez politického chaosu, atentátů a převratů. Přátelské prostředí, bezpečno na ulicích, na suku, u památek, na plážích.  Ženy a dívky na  veřejnosti nezahalené, ty vdané sporadicky  vlasy pokryté šátkem. Tehdejší autoritářské, muslimské vlády, v současnosti známkované jako diktátorské, s radikálním islámem nesympatizovaly. Podporovaní sekulární armádou byli schopní držet radikální  islamisty na uzdě.
   Koncem osmdesátých let nastával plíživý  příklon, nejen sociálně slabších vrstev k ortodoxnímu  islámskému učení a náboženským zákonům.  V dosud nejliberálnějším, a mně nejsympatičtějším Egyptě, posiloval vliv a podpora mocné, militantní  panislamistické organizaci, Muslimské bratrstvo. Náboženská radikalizace, v zemi ještě nedávno považované za nábožensky i politicky tolerantní, byla na vzestupu. Muži začali hojně putovat na hajj  do  Mekky, ženy v kancelářích prodlužovaly délku sukní. Nejdříve od kolen do půli lýtek, pak ke kotníkům, předchozí krátké rukávy nahradily rukávy dlouhé, další rok vlasy  ukryty pod šátky. Dřívější rozverné poskakování ještě malých děvčátek cestou do školy se vytratilo. Hlavičky zavázané „na babku“ do bílých šátků, oči bez dětské radostnosti. Na ulicích množství žen zahalených od hlavy k patě do abájí nebo jen s okem zírajícím z pod  burky. Muži měnili   evropské  košile nebo trika a džíny za dželabíje ( ke kotníkům sahající bílé nebo šedé košile bez spodního prádla) , pokud nosili oblek, ke košili chyběla dřívější vázanka. 
   Od roku 1992 Egypt, dosud považovaný za relativně bezpečnou zemi se  začal zmítat v teroristických útocích islamistické skupiny Gama al-Islám  na policisty, koptské křesťany a jejich kostely i na západní turisty.
    V březnu 1993, znepokojená  rapidně pokračujícími změnami jsem při povídání s prodejcem suvenýrů zmínila své rozčarování nad  náboženským příklonem k odívání.
Je to móda, tvrdil prodavač. Jedna žena v domě či ulici uváže šátek, oblékne abáji a ostatní ji napodobují.
   Zeptala jsem se kamaráda, Araba, na „módu“ zahalování. Podrážděně reagoval.  Imáni  přesvědčují a z ortodoxních ropných rájů věřícím posílají za respektování náboženských symbolů tučnou  apanáž. 
    Připomněl mi tím podobnou náboženskou korupci o níž jsem slyšela v Turecku v polovině 80.let. Studentky na univerzitách začaly zakrývat vlasy šátky. Tajné služby zjistily, že ošátkované parádnice  dostávají odměnu ze stejného zdroje, jako v Egyptě. V Turecku náboženské úplatkářství rychle skončilo. Vláda tehdejšího autoritářského premiéra, (od r.1989 prezidenta) Özala, polovičního Kurda,  dosazeného sekulární armádou po vojenském puči, nošení  šátků zakázala. Studentky, které neuposlechly byly z univerzity vyloučeny. „Móda“ obratem skončila, nicméně  po smrti osvíceného prezidenta v roce 1993 zvítězily ve volbách muslimské strany. Mnozí generálové sekulární armády, udržující do té doby v zemi pořádek byli zlikvidováni. Od té doby se rozmáhal příklon k islámským zákonům a prezident Erdogan má cejch zastánce islámu. Přesto má Turecko (zatím) sekulární ústavu. 
Stalo se tranzitní zemí pro převážně muslimské běžence z okolních oblastí válečných konfliktů i z Východní  Asie a ochotně  souvěrcům vpád do Evropy umožňuje.
Vzpomínám na návštěvu úžasného, původně byzantského chrámu, Aya Sophía (chrám Boží Moudrosti) v Istanbulu, muzea  od roku 1932. Po vpádu Osmanů do Konstantinopole a vyvrácení  Byzantské říše v roce 1453, hledalo několik tisíc křesťanských věřících v chrámu Aya Sophía ochranu před běsněním muslimů. Byli tam však krutě zmasakrovaní. Stěny s mozaikami  zůstaly až po kupoli potřísněné krví. Potom byl chrám  přestavěn na mešitu. I to je islám a videa o vraždění křesťanských zajatců, nedávno publikovaná IS ukazují, že je stále stejně krutý.    
  Turecká vláda po nedávných předčasných volbách ještě silnější a islamistější sedí na dvou židlích.  Na unijně evropské a islámské. Šikovně přesedá z jedné na druhou, podle toho jak se hodí a především podle toho, kdo víc dává.
    Egyptu se podařilo zachránit  před  následky „jarního“ běsnění Muslimského bratrstva a jeho odnoží jen díky bývalému šéfovi armády Abdel Fattah el-Sisimu. Vojenským pučem v červnu 2013 zlikvidoval rok trvající terorizmus vlády zvoleného prezidenta Mohameda Moursiho, významného představitele radikálního, militantního Muslimského bratrstva. Organizace se  v listopadu  1997 podílela kromě jiných zločinů na  Luxorském masakru - vraždění 58 zahraničních turistů - u chrámu královny Hapšetsovet v lokalitě Dér-el-Bahrí.
Copyright ©  Gita Dudová, Všechna práva vyhrazena.
pokračování zde