- VSTOUPILY ARMÁDY VARŠAVSKÉ SMLOUVY A BYLO VYMALOVÁNO
- VÝSTRAHA Z ONOHO SVĚTA
- SYROVÉ MASO
- REINKARNACE V ČESKÉ KOTLINĚ
VSTOUPILY ARMÁDY VARŠAVSKÉ SMLOUVY A BYLO VYMALOVÁNO
Autorka: GITA DUDOVÁ
Začátkem srpna roku 1968 jsme byli na týdenní dovolené u Balatonu. Tři rodinky. Dvě dámy ze zahraniční redakce ČTK, jeden náměstek ministra, jeden náměstek GŘ automobilového průmyslu, jeden bývalý diplomat, od jara člen Dubčekova ústředního výboru KSČ. Všichni aktivně zúčastnění na snahách o revizi dvacet let Moskvou dirigovaného, zahnívajícího socializmu. S nimi já, politicky neangažovaná mlaďoška pečující o domácnost a tříletého kloučka. Takový nezralý apendix.
Po večerech jsme sedávali u vínečka. Jeho lahodnou chuť a vůni slunce umocňovalo nadšení „Pražským jarem“. Bylo svěží jako to maďarské bílé.
Debaty, prošpikované důvěrnými informacemi posbíranými v kruzích okolo Dubčeka končívaly nad ránem. Z euforie ubíraly jen zprávy o sílícím nátlaku Sovětů na československé reformní komunisty. V pevném šiku s Brežněvem na ně útočili vůdci ostatních SZ. Zejména enderáci, s drilem jim vlastním, byli aktivní.
Podstatně mladší než ostatní, připadala jsem si mezi zkušenými politickými matadory jak jelimánek. Pozorně jsem naslouchala fundovaným politickým názorům zkušených, nadšených vidinami skvělých perspektiv zreformovaného sytému.
Paradoxně, na břehu jezera v zemi, kde dvanáct let předtím političtí odvážlivci také chtěli dát vale ortodoxní komunistické politice.
Revoluci tenkrát po třech týdnech rozstřílely tři tisíce ruských tanků. Iniciátoři skončili na popravišti a v sibiřských gulagách.
Tisíce Maďarů emigrovali. Ti, co zůstali, se vynuceně nebo dobrovolně vrátili do náručí komunistické totality.
Před odjezdem do Maďarska jsem u rodičů vyzvedávala děti. Tatínek pověstný svou averzí vůči všemu, co čpělo bolševizmem, odložil noviny. Zachmuřeně zaprorokoval: „Tohle špatně skončí! Rusáci na nás vtrhnou jako v padesátém šestém do Maďarska. Západ, který nám tleská stejně, jako tenkrát Maďarům, bude vydávat přiblblé deklarace o svobodě, demokracii a lidských právech a nechá tady lidi i reformy utopit v krvi. Vykašlou se na nás. Tak jako v osmatřicátém a devětatřicátém nehnuli ani prstem proti náckům.“
Poslední večer v Siófoku, přerušilo značně ovíněné, nebojsovské výrony svobodomyslnosti náhlé zahromování nad jezerem.
Všichni zmlkli.
Před očima se mi uprostřed jezera ve vlnobití zjevila podivná beztvará hmota. Uprostřed jedno kyklopské oko s kovovým pohledem. Pak stejně náhle, jako se při hromobití nestvůra objevila, pohltil ji blesk, který rozčísl rozbouřenou vodu.
„Oni k nám stejně vtrhnou, jako tenkrát sem!“ Pod vlivem podivného obrazu na jezeře jsem opovážlivě vstoupila do ticha.
Můj drzý zásah do rozjásaných vizí vyvolal u ostatních zlostnou reakci. Kaskádou argumentů přesvědčovali mě i sebe, proč že si Brežněv netroufne vojensky u nás zasáhnout.
Asi to lahodné maďarské bílé a blesky dál výhružně protínající oblohu nad vodní hladinou mě inspirovaly k zatvrzelému prosazování jiného vidění. K rozladění společnosti, se suverenitou Sybily, jsem na své předpovědi trvala.
Po návratu do Prahy jsme vyslali synka s babičkou na zbytek prázdnin do severních Čech. Od 1. září jsem měla nastoupit do zaměstnání. Rozhodla jsem se zvelebit předtím náš mini byt a vymalovat. Sama!
Naskládali jsme nábytek jak se dalo. Manžel odjel na služební cestu. Přinutila jsem vzpouzející se štětku k poslušnosti. 20.srpna, těsně před půlnocí, jsem klesla s rozbolavělým tělem na deky rozložené po zemi. Manžela, po návratu rozladěného nepohodou jsem ujistila, že dám byt druhý den do pořádku než přijde z práce.
Ze spánku mě probralo drnčení telefonu ve vedlejším pokoji. V temnu jsem po zvuku hledala aparát zahrabošený mezi skříňkami. Kdo může v noci volat? Asi omyl, byla moje první myšlenka. V okamžiku, kdy jsem našla a zvedla sluchátko, mě ochromil strach. Bože, babička s malým! Nedomyslela jsem.
„Jsou tady Rusáci! Přepadli nás,“ slyšela jsem roztřesený, kouřem cigaret zastřený hlas kamarádky Heleny.
„Děláš si srandu? Kolik je vlastně hodin?“ byla moje první reakce.
„Žádná sranda! Jsou právě dvě hodiny patnáct a jejich tanky nám jezdí pod oknama. Pusť si rádio! Zítra si zavoláme. Musím obvolat ještě další,“ loučila se Helena. Bydlela na Petřinách a sledovala obsazovaní Prahy bezprostředně potom, co letadla
s interventy podosedala na ruzyňskou runway .
Pustila jsem rádio a slyšela hlasatele. Potvrzoval, že se k nám valí tanky a vojska armád Varšavské smlouvy. Ze vzduchu i po zemi. Jen Rumuni odmítli účast.
Seděla jsem na podlaze mezi škatulemi a nábytkem. Hlava mi třeštila starostí o dítě s babičkou. Kousek od hranic s NDR, v domě při silnici na Prahu. Telefon tam nefungoval „Hned ráno pro ně zajedu,“ utěšoval mně manžel. V poledne volal, že se mu podařilo telegrafické spojení. Všichni jsou v pořádku. Není třeba pro ně jezdit, dokud se situace neuklidní. V nejbližších hodinách auto stejně neprojede. Silnice jsou zablokované vojsky a ve veřejné dopravě je zmatek.
Otevřeným oknem jsem slyšela hádku sousedů před domem. Estébácký diplomat se rozčiloval nad nevděkem lidí. V centru Prahy prý útočí rozzuřené davy na spojence, kteří přijeli zachránit Československo před kontrarevolucí. Druhý na něj hulákal, že to nejsou žádní spojenci, ale prachsprostí gauneři a vetřelci. Žádná kontrarevoluce tady nehrozila, nikdo je nezval ( mýlil se), tak proč sem lezli? Pomyslela jsem si hořce, že zase někdo třetí rozděluje národ. Ještě včera, kromě malých úchylek, se zdálo, že všichni táhnou za jeden provaz.
Lákalo mě, vypravit se do města a přidat se k k lidem, kteří proti těm Brežněvovým zmetkům vytáhli do boje vyzbrojení dlažebními kostkami a holemi. Jenže to bych porušila slib o uvedení bytu po malování do původního stavu. Dala jsem se do úklidu.
Vylezla jsem na štafle a chystala se s hadrem na okno. „Hned od toho okna vypadni,“ zaječel hystericky od dveří manžel.
Váhala jsem. "Copak nevidíš ten tank? Míří přesně na náš barák!“
Teprve teď jsem si všimla. Z vršku nahromaděné zeminy nedalekého staveniště vojenských bytovek na mě civěla jeho hlaveň. Jako při zjevení onoho kovového oka ve vodách Balatonu při bouřce, před několika dny.
„ Bleskne odraz sluníčka od skla, budou si myslet, že na ně zaměřuje kontrarevolucionář a napálí to do tebe. Ty kluky sem nahnali, že nás jedou zachraňovat od protisocialistického řádění reakčních živlů zaprodaných západu. Politrukové jim nalhali, že československý lid je velkolepě přivítá jako osvoboditele. Místo toho se proti nim vrhají rozzuřené tisíce lidí a brání jim v průjezdu. Mají z toho zamotané šišky a v první reakci, ve zmatku, ze strachu střílejí. Už pár odvážlivců to odneslo. Nejen v Praze. Lidi na ulicích se stavějí proti okupantům s holýma rukama. Přitom většina velitelů naší armády se „zašila“. Mají zadky stažený strachem, aby náhodou unáhleným rozkazem nešlápli do emajlu,“ vyprávěl manžel po předčasném příchodu z práce.
„Máme my to hrdinskou armádu! 1938, 1948, 1968! Nikdy nezklame očekávání našich nepřátel,“ poznamenala jsem rozezleně
a pro jistotu jsem se stěhovala rychle od okna. Zpanikařené rusáky nebudu provokovat.
Z hloubi paměti se mi po čtyřiadvaceti letech vynořila vzpomínka na vlak odvážející tatínka do koncentráku. Tenkrát, při mávání
z pavlače, mě málem odstřelil samopalem esesák hlídkující na zadní plošině vagónu. Němec v poslední chvíli změnil směr
a vyprázdnil zásobník do vzduchu. Podruhé bych nemusela mít stejné štěstí.
Mezitím Brežněv unesl strůjce reforem do Moskvy. Potom, co v Kremlu podepsali vynucený příslib poslušnosti je pustil zpátky do Prahy. A já se ze zpráv dozvěděla, že jen jeden nepodlehl nátlaku a „Moskevský protokol“ nepodepsal. Přestože mu šlo o život. Doktor Kriegel. Rusové měli v úmyslu nepropustit ho z internace. Údajně teprve pod pohrůžkou prezidenta Svobody, že jim vrátí všechna vyznamenání Brežněv a spol změnili původní ortel. Doktor Kriegel směl odletět domů s ostatními. Rusům asi bylo přece jen žinantní ignorovat požadavek hrdiny Sovětského svazu.
Byla jsem tenkrát velmi hrdá, že jsem se několik let předtím, na Kubě, v blízkosti Františka Kriegla pohybovala.
Rusáci obsadili všechna strategická místa. Nakvartýrovali se k „ přechodnému pobytu“ do kasáren naší armády. Ostatní spřátelená vojska postupně odtáhla. Utichající vzpouru národního sebevědomí převálcovávala staronová garnitura cídičů kremelských klik. Husáků, Biľaků, Jakešů a kdoví jak se všichni ti hrobaři Pražského jara jmenovali.
A jak u nás? Bylo vymalováno!
Když Rusové odvlekli tank z dohledu, umyla jsem okna a přivezla synka domů. On začal chodit do školky, já nastoupila do zaměstnání. Ocitla jsem se v bojovném, proreformními i zavilými komunisty bohatě prošpikovaném prostředí. Ti proreformní byli okupací a ponižujícím výsledkem jednání v Moskvě rozezlení. Psali se petice. Protestní proti okupantům, podpůrné za Dubčeka.
Po chodbách a v kancelářích to vřelo. Hrstka přivrženců intervence měla škodolibou radost. Pozvolna se utahoval kohoutek, kterým donedávna, proti jejich vůli, proudila do země svoboda.
A pak tam byla taková zvláštní skupinka. Zašpérovaní u psacích stolů mlčky vyčkávali, až se situace vyčábří. Aby měli jistotu, že budou zpívat píseň toho, koho chleba budou jíst.V poklusu mezi domácností, školkou a zaměstnáním nezbývalo mnoho prostoru na vnímání pomalého návratu do předreformního těsna.
Až zoufalá ohnivá oběť studenta filozofie Jana mě probrala. Zpozorněla jsem při zprávách o nahrazování těch i oněch ve funkcích. Nejdříve ve vládních postech a na ÚV KSČ. Za několik týdnů si zastánci starých pořádků za asistence moskevských šéfíků upevnili svoje pozice. Soudruzi se začali mezi sebou opět požírat. Rozdělili se na pravověrné a pomýlené. Za účelem likvidace pomýlených vytvořili ti věrní, pravověrní prověrkové komise, které pomýleným pomýlení spočítaly. Od kanceláře prezidenta republiky přes úřady v zahraniční až po JZD. Nevěrné povylučovali z partaje, vyházeli je ze zaměstnání. Nešlo vždy jen o politiku. Možnost získat lukrativní korýtko udělala z mnohých kamarádů nekompromisní prověrkové sekerníky. Jiní, aby přístupu ke korytům zbaveni nebyli, rychle odložili do popelnic reformní saka i s vázankami, které je poutaly k „ reformátorům“.
Po osudném 21. srpnu se ocitl mezi postiženými i Dubček. Řada vychloubačů, ohánějících se vřelými vztahy se „Šaněm“, náhle přestala být přáteli. Urychleně se přesunuli do bezpečí opačného tábora.
Mlýnicí prověrek prošla i naše společnost od Balatonu. Nesemlela jen západního válečného veterána, náměstka z automobilového průmyslu a mě, protože jsem u komunistů nikdy nebyla. Ostatní svoje reformní ideály odskákali profesně a následkem stupňované šikany i zdravotně.
Někdy v květnu 1971 jsem procházela Tylovým náměstím. Proti mně se objevila známá tvář. Doktor Kriegel. Hned po návratu z Moskvy byl postupně odstraněn ze všech funkcí. Nakonec ho vyhodili i z nemocnice. Chtěl okolo mě projít.
„Františku,“ podávala jsem mu ruku. Zavrtěl hlavou a pokynul mi, abych se s ním nezastavovala.
Znovu jsem mu podala ruku tak důrazně, že mu nezbylo než ji přijmout. Přitom povzdechl:
„ Holka moje, tohle jsi neměla dělat. Tajný tě už mají zfotografovanou a budou zjišťovat, kdo jsi. Oni mě sledujou na každém kroku. Přivodíš si jen nepříjemnosti,“ vyčítal.
„ Já jsem, Františku, hrdá, že vás znám, a lidem, kterých si vážím se nebudu nikdy vyhýbat. Nějaký idioti, co si vás fotografujou, mi můžou být ukradený. Mně totiž nic horšího, než bylo narození mojí postižené holčičky, nemůže potkat. Tenkrát jste mi hodně pomohl. Ostatně, manžela také vyhodili ze strany i ze zaměstnání.“ Vyměnili jsme si pár vzpomínek a rozloučili se. Viděli jsme se naposledy. Třeba se někde v archivech STB povaluje fotka z toho májového setkání na Tyláku.
Do 17. listopadu 1989 zbývalo přežít ještě 18 let. A jak?
Jednou nahoře, podruhé dole! Nebo naopak! Jednou dole, podruhé nahoře!
Rozjitření se přenášelo do rodinného života. Hlavně strach o budoucnost dětí. Vracely se praktiky padesátých let. Tenkrát komunisté nedovolovali studovat dětem buržoazního původu. Stejný postih ohrožoval potomky neprověřených rodičů. Stranické buňky a kdovíjaké další orgány, za asistence slídivých domovních důvěrníků se opět staly manipulátory osudů celých rodin.
Manžel s nožem pokračujících sešupů na krku. Pod stálým tlakem v zaměstnání v posledních letech před penzí. Nervozita. Nemoci. Obavy, jestli syna protlačíme sítem kádrování na studia. Dvakrát jsem unikla vyhození ze zaměstnání. Výhrůžky dvou zavilých partajníků, že mně zlikvidují jsem tenkrát přežila. Nezlikvidovali. Toho prvního umravnil v roce 1973 soud, druhý se zahubil alkoholem v polovině 80. let sám.
Zásluhou mnoha slušných lidí, ( i komunistů) kteří mě podpořili se naplňovaly moje tužby o poznávání světa. I toho snového Orientu.
Syna se nám podařilo propasírovat na gymnázium. O čtyři roky později na ČVUT. To už ale bylo v době, kdy Sověti nakročili k pěrestrojce. Někteří vlivní komunisté začali pohotově vystrkovat nosy. Cítili, že by mohli změny zúročit ve svůj prospěch a startovali uvolnění. Povedlo se! Z mnohých se po listopadu 89 stali úspěšní kapitalističtí podnikatelé.
Někdy začátkem roku 1990 jsem se sešla po delší době na koncertě v Rudolfinu s jednou z účastnic naší balatonské dovolené. Redaktorka zahraničního zpravodajství ČTK po prověrkách v roce 1969 skončila na dlažbě. Velkou protekcí získala místo vrátné
u zásobovacího vjezdu jistého hotelu. Manželství s potrestaným členem Dubčekova ÚV KSČ se jí rozsypalo.
„Ty, řekni mi, prosím tě, jak jsi tenkrát věděla, že nás Rusáci obsadějí. My jsme na tebe měli všichni takový vztek, když jsi poslední večer pořád mlela, že „oni k nám stejně vtrhnou!“ ptala se mě při loučení.
„Občas mám vidění! Víš, něco jako Sybila,“ zašprýmovala jsem.
O předtuše zburcované hromobitím, blýskáním a podivným zjevením ve vodách maďarského jezera jsem takticky pomlčela. Považovala by mě jistě za blázna.
Moje předtuchy a podivné sny však fungují!
Autorka: GITA DUDOVÁ
Začátkem srpna roku 1968 jsme byli na týdenní dovolené u Balatonu. Tři rodinky. Dvě dámy ze zahraniční redakce ČTK, jeden náměstek ministra, jeden náměstek GŘ automobilového průmyslu, jeden bývalý diplomat, od jara člen Dubčekova ústředního výboru KSČ. Všichni aktivně zúčastnění na snahách o revizi dvacet let Moskvou dirigovaného, zahnívajícího socializmu. S nimi já, politicky neangažovaná mlaďoška pečující o domácnost a tříletého kloučka. Takový nezralý apendix.
Po večerech jsme sedávali u vínečka. Jeho lahodnou chuť a vůni slunce umocňovalo nadšení „Pražským jarem“. Bylo svěží jako to maďarské bílé.
Debaty, prošpikované důvěrnými informacemi posbíranými v kruzích okolo Dubčeka končívaly nad ránem. Z euforie ubíraly jen zprávy o sílícím nátlaku Sovětů na československé reformní komunisty. V pevném šiku s Brežněvem na ně útočili vůdci ostatních SZ. Zejména enderáci, s drilem jim vlastním, byli aktivní.
Podstatně mladší než ostatní, připadala jsem si mezi zkušenými politickými matadory jak jelimánek. Pozorně jsem naslouchala fundovaným politickým názorům zkušených, nadšených vidinami skvělých perspektiv zreformovaného sytému.
Paradoxně, na břehu jezera v zemi, kde dvanáct let předtím političtí odvážlivci také chtěli dát vale ortodoxní komunistické politice.
Revoluci tenkrát po třech týdnech rozstřílely tři tisíce ruských tanků. Iniciátoři skončili na popravišti a v sibiřských gulagách.
Tisíce Maďarů emigrovali. Ti, co zůstali, se vynuceně nebo dobrovolně vrátili do náručí komunistické totality.
Před odjezdem do Maďarska jsem u rodičů vyzvedávala děti. Tatínek pověstný svou averzí vůči všemu, co čpělo bolševizmem, odložil noviny. Zachmuřeně zaprorokoval: „Tohle špatně skončí! Rusáci na nás vtrhnou jako v padesátém šestém do Maďarska. Západ, který nám tleská stejně, jako tenkrát Maďarům, bude vydávat přiblblé deklarace o svobodě, demokracii a lidských právech a nechá tady lidi i reformy utopit v krvi. Vykašlou se na nás. Tak jako v osmatřicátém a devětatřicátém nehnuli ani prstem proti náckům.“
Poslední večer v Siófoku, přerušilo značně ovíněné, nebojsovské výrony svobodomyslnosti náhlé zahromování nad jezerem.
Všichni zmlkli.
Před očima se mi uprostřed jezera ve vlnobití zjevila podivná beztvará hmota. Uprostřed jedno kyklopské oko s kovovým pohledem. Pak stejně náhle, jako se při hromobití nestvůra objevila, pohltil ji blesk, který rozčísl rozbouřenou vodu.
„Oni k nám stejně vtrhnou, jako tenkrát sem!“ Pod vlivem podivného obrazu na jezeře jsem opovážlivě vstoupila do ticha.
Můj drzý zásah do rozjásaných vizí vyvolal u ostatních zlostnou reakci. Kaskádou argumentů přesvědčovali mě i sebe, proč že si Brežněv netroufne vojensky u nás zasáhnout.
Asi to lahodné maďarské bílé a blesky dál výhružně protínající oblohu nad vodní hladinou mě inspirovaly k zatvrzelému prosazování jiného vidění. K rozladění společnosti, se suverenitou Sybily, jsem na své předpovědi trvala.
Po návratu do Prahy jsme vyslali synka s babičkou na zbytek prázdnin do severních Čech. Od 1. září jsem měla nastoupit do zaměstnání. Rozhodla jsem se zvelebit předtím náš mini byt a vymalovat. Sama!
Naskládali jsme nábytek jak se dalo. Manžel odjel na služební cestu. Přinutila jsem vzpouzející se štětku k poslušnosti. 20.srpna, těsně před půlnocí, jsem klesla s rozbolavělým tělem na deky rozložené po zemi. Manžela, po návratu rozladěného nepohodou jsem ujistila, že dám byt druhý den do pořádku než přijde z práce.
Ze spánku mě probralo drnčení telefonu ve vedlejším pokoji. V temnu jsem po zvuku hledala aparát zahrabošený mezi skříňkami. Kdo může v noci volat? Asi omyl, byla moje první myšlenka. V okamžiku, kdy jsem našla a zvedla sluchátko, mě ochromil strach. Bože, babička s malým! Nedomyslela jsem.
„Jsou tady Rusáci! Přepadli nás,“ slyšela jsem roztřesený, kouřem cigaret zastřený hlas kamarádky Heleny.
„Děláš si srandu? Kolik je vlastně hodin?“ byla moje první reakce.
„Žádná sranda! Jsou právě dvě hodiny patnáct a jejich tanky nám jezdí pod oknama. Pusť si rádio! Zítra si zavoláme. Musím obvolat ještě další,“ loučila se Helena. Bydlela na Petřinách a sledovala obsazovaní Prahy bezprostředně potom, co letadla
s interventy podosedala na ruzyňskou runway .
Pustila jsem rádio a slyšela hlasatele. Potvrzoval, že se k nám valí tanky a vojska armád Varšavské smlouvy. Ze vzduchu i po zemi. Jen Rumuni odmítli účast.
Seděla jsem na podlaze mezi škatulemi a nábytkem. Hlava mi třeštila starostí o dítě s babičkou. Kousek od hranic s NDR, v domě při silnici na Prahu. Telefon tam nefungoval „Hned ráno pro ně zajedu,“ utěšoval mně manžel. V poledne volal, že se mu podařilo telegrafické spojení. Všichni jsou v pořádku. Není třeba pro ně jezdit, dokud se situace neuklidní. V nejbližších hodinách auto stejně neprojede. Silnice jsou zablokované vojsky a ve veřejné dopravě je zmatek.
Otevřeným oknem jsem slyšela hádku sousedů před domem. Estébácký diplomat se rozčiloval nad nevděkem lidí. V centru Prahy prý útočí rozzuřené davy na spojence, kteří přijeli zachránit Československo před kontrarevolucí. Druhý na něj hulákal, že to nejsou žádní spojenci, ale prachsprostí gauneři a vetřelci. Žádná kontrarevoluce tady nehrozila, nikdo je nezval ( mýlil se), tak proč sem lezli? Pomyslela jsem si hořce, že zase někdo třetí rozděluje národ. Ještě včera, kromě malých úchylek, se zdálo, že všichni táhnou za jeden provaz.
Lákalo mě, vypravit se do města a přidat se k k lidem, kteří proti těm Brežněvovým zmetkům vytáhli do boje vyzbrojení dlažebními kostkami a holemi. Jenže to bych porušila slib o uvedení bytu po malování do původního stavu. Dala jsem se do úklidu.
Vylezla jsem na štafle a chystala se s hadrem na okno. „Hned od toho okna vypadni,“ zaječel hystericky od dveří manžel.
Váhala jsem. "Copak nevidíš ten tank? Míří přesně na náš barák!“
Teprve teď jsem si všimla. Z vršku nahromaděné zeminy nedalekého staveniště vojenských bytovek na mě civěla jeho hlaveň. Jako při zjevení onoho kovového oka ve vodách Balatonu při bouřce, před několika dny.
„ Bleskne odraz sluníčka od skla, budou si myslet, že na ně zaměřuje kontrarevolucionář a napálí to do tebe. Ty kluky sem nahnali, že nás jedou zachraňovat od protisocialistického řádění reakčních živlů zaprodaných západu. Politrukové jim nalhali, že československý lid je velkolepě přivítá jako osvoboditele. Místo toho se proti nim vrhají rozzuřené tisíce lidí a brání jim v průjezdu. Mají z toho zamotané šišky a v první reakci, ve zmatku, ze strachu střílejí. Už pár odvážlivců to odneslo. Nejen v Praze. Lidi na ulicích se stavějí proti okupantům s holýma rukama. Přitom většina velitelů naší armády se „zašila“. Mají zadky stažený strachem, aby náhodou unáhleným rozkazem nešlápli do emajlu,“ vyprávěl manžel po předčasném příchodu z práce.
„Máme my to hrdinskou armádu! 1938, 1948, 1968! Nikdy nezklame očekávání našich nepřátel,“ poznamenala jsem rozezleně
a pro jistotu jsem se stěhovala rychle od okna. Zpanikařené rusáky nebudu provokovat.
Z hloubi paměti se mi po čtyřiadvaceti letech vynořila vzpomínka na vlak odvážející tatínka do koncentráku. Tenkrát, při mávání
z pavlače, mě málem odstřelil samopalem esesák hlídkující na zadní plošině vagónu. Němec v poslední chvíli změnil směr
a vyprázdnil zásobník do vzduchu. Podruhé bych nemusela mít stejné štěstí.
Mezitím Brežněv unesl strůjce reforem do Moskvy. Potom, co v Kremlu podepsali vynucený příslib poslušnosti je pustil zpátky do Prahy. A já se ze zpráv dozvěděla, že jen jeden nepodlehl nátlaku a „Moskevský protokol“ nepodepsal. Přestože mu šlo o život. Doktor Kriegel. Rusové měli v úmyslu nepropustit ho z internace. Údajně teprve pod pohrůžkou prezidenta Svobody, že jim vrátí všechna vyznamenání Brežněv a spol změnili původní ortel. Doktor Kriegel směl odletět domů s ostatními. Rusům asi bylo přece jen žinantní ignorovat požadavek hrdiny Sovětského svazu.
Byla jsem tenkrát velmi hrdá, že jsem se několik let předtím, na Kubě, v blízkosti Františka Kriegla pohybovala.
Rusáci obsadili všechna strategická místa. Nakvartýrovali se k „ přechodnému pobytu“ do kasáren naší armády. Ostatní spřátelená vojska postupně odtáhla. Utichající vzpouru národního sebevědomí převálcovávala staronová garnitura cídičů kremelských klik. Husáků, Biľaků, Jakešů a kdoví jak se všichni ti hrobaři Pražského jara jmenovali.
A jak u nás? Bylo vymalováno!
Když Rusové odvlekli tank z dohledu, umyla jsem okna a přivezla synka domů. On začal chodit do školky, já nastoupila do zaměstnání. Ocitla jsem se v bojovném, proreformními i zavilými komunisty bohatě prošpikovaném prostředí. Ti proreformní byli okupací a ponižujícím výsledkem jednání v Moskvě rozezlení. Psali se petice. Protestní proti okupantům, podpůrné za Dubčeka.
Po chodbách a v kancelářích to vřelo. Hrstka přivrženců intervence měla škodolibou radost. Pozvolna se utahoval kohoutek, kterým donedávna, proti jejich vůli, proudila do země svoboda.
A pak tam byla taková zvláštní skupinka. Zašpérovaní u psacích stolů mlčky vyčkávali, až se situace vyčábří. Aby měli jistotu, že budou zpívat píseň toho, koho chleba budou jíst.V poklusu mezi domácností, školkou a zaměstnáním nezbývalo mnoho prostoru na vnímání pomalého návratu do předreformního těsna.
Až zoufalá ohnivá oběť studenta filozofie Jana mě probrala. Zpozorněla jsem při zprávách o nahrazování těch i oněch ve funkcích. Nejdříve ve vládních postech a na ÚV KSČ. Za několik týdnů si zastánci starých pořádků za asistence moskevských šéfíků upevnili svoje pozice. Soudruzi se začali mezi sebou opět požírat. Rozdělili se na pravověrné a pomýlené. Za účelem likvidace pomýlených vytvořili ti věrní, pravověrní prověrkové komise, které pomýleným pomýlení spočítaly. Od kanceláře prezidenta republiky přes úřady v zahraniční až po JZD. Nevěrné povylučovali z partaje, vyházeli je ze zaměstnání. Nešlo vždy jen o politiku. Možnost získat lukrativní korýtko udělala z mnohých kamarádů nekompromisní prověrkové sekerníky. Jiní, aby přístupu ke korytům zbaveni nebyli, rychle odložili do popelnic reformní saka i s vázankami, které je poutaly k „ reformátorům“.
Po osudném 21. srpnu se ocitl mezi postiženými i Dubček. Řada vychloubačů, ohánějících se vřelými vztahy se „Šaněm“, náhle přestala být přáteli. Urychleně se přesunuli do bezpečí opačného tábora.
Mlýnicí prověrek prošla i naše společnost od Balatonu. Nesemlela jen západního válečného veterána, náměstka z automobilového průmyslu a mě, protože jsem u komunistů nikdy nebyla. Ostatní svoje reformní ideály odskákali profesně a následkem stupňované šikany i zdravotně.
Někdy v květnu 1971 jsem procházela Tylovým náměstím. Proti mně se objevila známá tvář. Doktor Kriegel. Hned po návratu z Moskvy byl postupně odstraněn ze všech funkcí. Nakonec ho vyhodili i z nemocnice. Chtěl okolo mě projít.
„Františku,“ podávala jsem mu ruku. Zavrtěl hlavou a pokynul mi, abych se s ním nezastavovala.
Znovu jsem mu podala ruku tak důrazně, že mu nezbylo než ji přijmout. Přitom povzdechl:
„ Holka moje, tohle jsi neměla dělat. Tajný tě už mají zfotografovanou a budou zjišťovat, kdo jsi. Oni mě sledujou na každém kroku. Přivodíš si jen nepříjemnosti,“ vyčítal.
„ Já jsem, Františku, hrdá, že vás znám, a lidem, kterých si vážím se nebudu nikdy vyhýbat. Nějaký idioti, co si vás fotografujou, mi můžou být ukradený. Mně totiž nic horšího, než bylo narození mojí postižené holčičky, nemůže potkat. Tenkrát jste mi hodně pomohl. Ostatně, manžela také vyhodili ze strany i ze zaměstnání.“ Vyměnili jsme si pár vzpomínek a rozloučili se. Viděli jsme se naposledy. Třeba se někde v archivech STB povaluje fotka z toho májového setkání na Tyláku.
Do 17. listopadu 1989 zbývalo přežít ještě 18 let. A jak?
Jednou nahoře, podruhé dole! Nebo naopak! Jednou dole, podruhé nahoře!
Rozjitření se přenášelo do rodinného života. Hlavně strach o budoucnost dětí. Vracely se praktiky padesátých let. Tenkrát komunisté nedovolovali studovat dětem buržoazního původu. Stejný postih ohrožoval potomky neprověřených rodičů. Stranické buňky a kdovíjaké další orgány, za asistence slídivých domovních důvěrníků se opět staly manipulátory osudů celých rodin.
Manžel s nožem pokračujících sešupů na krku. Pod stálým tlakem v zaměstnání v posledních letech před penzí. Nervozita. Nemoci. Obavy, jestli syna protlačíme sítem kádrování na studia. Dvakrát jsem unikla vyhození ze zaměstnání. Výhrůžky dvou zavilých partajníků, že mně zlikvidují jsem tenkrát přežila. Nezlikvidovali. Toho prvního umravnil v roce 1973 soud, druhý se zahubil alkoholem v polovině 80. let sám.
Zásluhou mnoha slušných lidí, ( i komunistů) kteří mě podpořili se naplňovaly moje tužby o poznávání světa. I toho snového Orientu.
Syna se nám podařilo propasírovat na gymnázium. O čtyři roky později na ČVUT. To už ale bylo v době, kdy Sověti nakročili k pěrestrojce. Někteří vlivní komunisté začali pohotově vystrkovat nosy. Cítili, že by mohli změny zúročit ve svůj prospěch a startovali uvolnění. Povedlo se! Z mnohých se po listopadu 89 stali úspěšní kapitalističtí podnikatelé.
Někdy začátkem roku 1990 jsem se sešla po delší době na koncertě v Rudolfinu s jednou z účastnic naší balatonské dovolené. Redaktorka zahraničního zpravodajství ČTK po prověrkách v roce 1969 skončila na dlažbě. Velkou protekcí získala místo vrátné
u zásobovacího vjezdu jistého hotelu. Manželství s potrestaným členem Dubčekova ÚV KSČ se jí rozsypalo.
„Ty, řekni mi, prosím tě, jak jsi tenkrát věděla, že nás Rusáci obsadějí. My jsme na tebe měli všichni takový vztek, když jsi poslední večer pořád mlela, že „oni k nám stejně vtrhnou!“ ptala se mě při loučení.
„Občas mám vidění! Víš, něco jako Sybila,“ zašprýmovala jsem.
O předtuše zburcované hromobitím, blýskáním a podivným zjevením ve vodách maďarského jezera jsem takticky pomlčela. Považovala by mě jistě za blázna.
Moje předtuchy a podivné sny však fungují!
VÝSTRAHA Z ONOHO SVĚTA
Autorka: GITA DUDOVÁ
Vracím se ze tmy nevědomí do červencového dopoledne rozpáleného tropickým vedrem. Ležím podivně zkroucená na neznámém místě. Snažím se pravým okem zjistit, kde jsem. Levé je podivně zastřené.
Burcuji mozek, abych se dobrala původu toho podivného stavu. Zatvrzele odmítá spolupracovat.
Pak vedle sebe uvidím vnuka Marečka. Jeho velké zelené oči mají nepřítomný výraz. Tiše naříká. Chci ho pohlazením uklidnit. Sunu k němu ruku. Cítím ostrou bolest. Do dlaně se mi zařízl střep skla.
Panenko Mária! Jak jsme se dostali do kufru Elenina kombíka? Seděli jsme přece na zadních sedadlech peugeota. Moje paměť se vzpamatovává. Za oknem s vytlučeným sklem se objeví dcera. Přidržuje se karosérie auta, nebezpečně nakloněného čumákem z kopce. Namáhavě se plouží vzhůru a zoufale křičí. Vzpírám se na loktech, abych se posadila. Hlavou narážím do zdeformovaného stropu. Padám zpátky na záda. Než se mi znovu zatemní mysl, slyším z dálky neznámé vzrušené hlasy a známý zvuk houkačky.
Ambulance nebo policajti?
Probírám se znovu bolestí za krkem a v hlavě. Kdosi mě pokládá do trávy na stráni příkopu. Obtížně se zmátožím do polosedu. Kousek nalevo ošetřují Marečka. Je hrozně bledý, oči zavřené. Už nenaříká. Zachvátí mě panika.
„On je mrtvý,“ křičím zoufale.
Někdo se ke mně sklání, hladí mi ruku a konejšivě šeptá, abych neměla strach. Usnul po injekci. Potom vidím, že ho nakládají na nosítka, na druhých leží Elena. Muži v bílých pláštích oba dva někam odnášejí.
„ Paní, myslíte, že s naší pomocí zvládnete dojít na silnici k sanitce?“ doléhá ke mně čísi dotaz. Jsem dezorientovaná. Jako ve snu souhlasně kývám. Ještě slyším, že mi krvácí pravá noha a příkaz, aby ji zabandážovali. Belhám se příkopem vzhůru. Po obou stranách mě podpírají pevné ruce.
Vyděšeně, naštěstí jen jedním okem, registruji neuvěřitelně zdemolované auto. Z elegantního, nového firemního Peugeota 405 se
v několika sekundách stala hromada pomačkaného plechu.
Ze shora od silnice doléhá znovu kvílení houkačky sanitky. Odváží Marečka a Elenu. Ve chvíli, kdy se dovleču na okraj silnice, přijíždí další záchranka. Ukládají mě dovnitř. A zase ten příšerný alarm.
Na Bulovce mi lékař sešívá roztrženou patu. Rentgenují páteř a hlavu. Stěžuji si na nesnesitelnou bolest v zátylku. Žádná závažná poranění nezjišťují. Prý mám jen pořádnou bouli a obrovský hematom nad levým okem. Proto to špatné vidění. Dva zlomené krční obratle mi zjistí až o dva týdny později na rentgenu ve Vinohradské nemocnici. Při vyšetření se dozvídám, že Marečkovi právě operují a sešroubovávají ošklivou frakturu stehenní kosti. Elena má sedm zlomených žeber. Lékaři mají obavy, zda při tolika zlomeninách neutrpěla vnitřní poranění. Hlavně aby nebyla zasažená slezina.
Ošetřenou, převlečenou do nemocničního „andělíčka“ mě převážejí na pokoj. Dostávám uklidňující injekci. Než začne účinkovat, ležím nehybně na zádech. Při sebemenším pohybu cítím bolest ve všech svalech a kloubech. Říkám si, že takhle rozbolavělí jsou snad jen boxeři po zápase v ringu. Měla bych si srovnat rozrušené myšlenky a uvědomit si, co se přihodilo. Nejde to. Nedokáži se soustředit a k tomu mě ruší nepřetržité klevetění spolupacientek. Za několik minut, souběžně s působením analgetik, se jejich hlasy vzdalují.
„Paní, paní! Proberte se!“ Neznámý ženský hlas a dotek ramene přerušuje vstup do hlubin spánku.
U pelesti postele stojí obryně. Mžourám na ni a slyším ji říkat, že je vyšetřovatelkou nehody.
Elinka není schopná vypovídat. Proto musí položit několik otázek mně.
„ Dejte mi pokoj a nechte mě spát. Jestli něco potřebujete přijďte jindy,“ odmítám se s ní bavit a zavírám znovu oči. To pravé, zdravé jen přivírám a tajně sleduji počínání policistky. Stojí chvíli bezradně uprostřed pokoje. Pak pokrčí rameny a odchází. Jakmile cvakne klika a zavřou se dveře, přeruší znovu hlasy z ostatních postelí ticho. Jedou jak cirkulárky. Toužený spánek odhání jejich štěbetání.
Zkouším se vrátit do doby před havárií. Jde to. Vzpomínám, že jsem s dcerou Elenou a vnukem Marečkem jela navštívit maminku do Libochovic.
V noci jsem měla podivný sen o dávno zesnulém sousedovi.
Na patře vedle nás bydlela kdysi rodina velitele pražské dopravní policie, majora K. Občas jsme hrávali manželskou kanastu.
Major byl příjemný, sympatický padesátník.
Jednoho podzimního odpoledne před sedmnácti lety nešťastně zemřel.
Při opravě škodovky zaparkované u chodníku před domem dostal infarkt. Když ho v autě našli, nebylo mu už pomoci.
Několik let po něm umřela i jeho manželka, děti se rozstěhovaly. Ve víru starostí a povinností zapadli sousedé v zapomnění.
Tu noc před cestou se mi zdálo, že jsem se toulala mlhou a náhle proti mně z oparu vystoupila postava majora K. Po sedmnácti letech se mi zjevil a upíral na mě pohled. Bez jediného slova. Jen krátký okamžik. Než ho mlha znovu pohltila.
Probudila jsem se. Noc nedokázala zchladit horký dech vánku proudícího do pokoje z rozpálené ulice. Teploty v druhém červencovém týdnu vystupovaly už několik dní hodně nad třicítku Celsiovy stupnice. Nedýchatelný vzduch, manželův poněkud hlasitý spánek a nevysvětlitelné zjevení souseda, mě držely v bdělosti. Často se stává, že mi sny symbolizují určitý průběh událostí nastávajícího dne. Před očima upřenýma do stropu se mi do nekonečna promítalo pomíjivé snové setkání.
Probírala jsem, proč za mnou po tolika letech z onoho světa přišel. Co mi chtěl říct? Měla to být výstraha, upozornění? Na co?
Pak se mi rozbřesklo.
-Aha, už to mám. Když jezdím po rozestavěné D8 do Re, před odbočkou z dálnice na okresku do Kralup si zařídili esenbáci rito. Schovaní za sloupy přemostění tam hlídají dodržování čtyřicítky. Šoféry, kteří rychlost překračují, pěkně zkasírují. Možná major K. upozorňoval, aby Elena v těch místech silným vozem nekalila a nevyfásla pokutu. Jakmile vyjedeme za Prahu, řeknu jí o tom.
Spokojená s rozluštěním záhadného snu jsem za svítání znovu usnula.
Kolem desáté hodiny jsme vyjeli. Elena mně usadila na zadní sedadlo k Marečkovi. Ještě napojila nádrž žíznivého auta naftou. Projeli jsme okolo cedule, hlásající konec hlavního města Prahy a omezené rychlostní a blížili se k označení druhého kilometru dálnice.
Vzpomněla jsem, že mám dceru upozornit, aby jela předpisově.
„Neboj se, jedu jen stovkou,“ ujišťovala mě.
Sotva domluvila, začalo auto nekontrolovaně létat z jednoho dálničního pruhu do druhého a zpět. Štěstí, že za námi v té chvíli nejel jiný vůz.
Následoval náraz do svodidel a než mi odešlo vědomí, cítila jsem, že se řítíme do propasti.
Od svodidel se peugeot prudce odrazil a namířil rovnou na opačnou stranu dálnice do hlubokého pankejtu. Dopadl čumákem na dno. Aby zkáza byla dokonalá, překlopil se střechou na protilehlou stráň příkopu. Odrazila ho zpět, vrak se vrátil na všechna čtyři kola a my uvízli v zdemolované karoserie ve škarpě pod dálnicí.
Příčina?
Prasklý čep levého předního kola.
A to byl vůz nedávno na technické kontrole, protože vydával při jízdě podivné zvuky. Servis, který si nechal za diagnostiku dobře zaplatit, žádnou vadu nezjistil.
Šlendrián už při výstupní kontrole auta u francouzského výrobce, šlendrián při diagnostikování technického stavu peugeota, šlendrián při diagnostikování mých poranění.
Tvůrce světa dovolil sousedovi, aby mě ze světa zesnulých upozornil na nebezpečí nastražené šlendriány, které nás málem stálo život.
Jsou věci mezi nebem a zemí …........
Autorka: GITA DUDOVÁ
Vracím se ze tmy nevědomí do červencového dopoledne rozpáleného tropickým vedrem. Ležím podivně zkroucená na neznámém místě. Snažím se pravým okem zjistit, kde jsem. Levé je podivně zastřené.
Burcuji mozek, abych se dobrala původu toho podivného stavu. Zatvrzele odmítá spolupracovat.
Pak vedle sebe uvidím vnuka Marečka. Jeho velké zelené oči mají nepřítomný výraz. Tiše naříká. Chci ho pohlazením uklidnit. Sunu k němu ruku. Cítím ostrou bolest. Do dlaně se mi zařízl střep skla.
Panenko Mária! Jak jsme se dostali do kufru Elenina kombíka? Seděli jsme přece na zadních sedadlech peugeota. Moje paměť se vzpamatovává. Za oknem s vytlučeným sklem se objeví dcera. Přidržuje se karosérie auta, nebezpečně nakloněného čumákem z kopce. Namáhavě se plouží vzhůru a zoufale křičí. Vzpírám se na loktech, abych se posadila. Hlavou narážím do zdeformovaného stropu. Padám zpátky na záda. Než se mi znovu zatemní mysl, slyším z dálky neznámé vzrušené hlasy a známý zvuk houkačky.
Ambulance nebo policajti?
Probírám se znovu bolestí za krkem a v hlavě. Kdosi mě pokládá do trávy na stráni příkopu. Obtížně se zmátožím do polosedu. Kousek nalevo ošetřují Marečka. Je hrozně bledý, oči zavřené. Už nenaříká. Zachvátí mě panika.
„On je mrtvý,“ křičím zoufale.
Někdo se ke mně sklání, hladí mi ruku a konejšivě šeptá, abych neměla strach. Usnul po injekci. Potom vidím, že ho nakládají na nosítka, na druhých leží Elena. Muži v bílých pláštích oba dva někam odnášejí.
„ Paní, myslíte, že s naší pomocí zvládnete dojít na silnici k sanitce?“ doléhá ke mně čísi dotaz. Jsem dezorientovaná. Jako ve snu souhlasně kývám. Ještě slyším, že mi krvácí pravá noha a příkaz, aby ji zabandážovali. Belhám se příkopem vzhůru. Po obou stranách mě podpírají pevné ruce.
Vyděšeně, naštěstí jen jedním okem, registruji neuvěřitelně zdemolované auto. Z elegantního, nového firemního Peugeota 405 se
v několika sekundách stala hromada pomačkaného plechu.
Ze shora od silnice doléhá znovu kvílení houkačky sanitky. Odváží Marečka a Elenu. Ve chvíli, kdy se dovleču na okraj silnice, přijíždí další záchranka. Ukládají mě dovnitř. A zase ten příšerný alarm.
Na Bulovce mi lékař sešívá roztrženou patu. Rentgenují páteř a hlavu. Stěžuji si na nesnesitelnou bolest v zátylku. Žádná závažná poranění nezjišťují. Prý mám jen pořádnou bouli a obrovský hematom nad levým okem. Proto to špatné vidění. Dva zlomené krční obratle mi zjistí až o dva týdny později na rentgenu ve Vinohradské nemocnici. Při vyšetření se dozvídám, že Marečkovi právě operují a sešroubovávají ošklivou frakturu stehenní kosti. Elena má sedm zlomených žeber. Lékaři mají obavy, zda při tolika zlomeninách neutrpěla vnitřní poranění. Hlavně aby nebyla zasažená slezina.
Ošetřenou, převlečenou do nemocničního „andělíčka“ mě převážejí na pokoj. Dostávám uklidňující injekci. Než začne účinkovat, ležím nehybně na zádech. Při sebemenším pohybu cítím bolest ve všech svalech a kloubech. Říkám si, že takhle rozbolavělí jsou snad jen boxeři po zápase v ringu. Měla bych si srovnat rozrušené myšlenky a uvědomit si, co se přihodilo. Nejde to. Nedokáži se soustředit a k tomu mě ruší nepřetržité klevetění spolupacientek. Za několik minut, souběžně s působením analgetik, se jejich hlasy vzdalují.
„Paní, paní! Proberte se!“ Neznámý ženský hlas a dotek ramene přerušuje vstup do hlubin spánku.
U pelesti postele stojí obryně. Mžourám na ni a slyším ji říkat, že je vyšetřovatelkou nehody.
Elinka není schopná vypovídat. Proto musí položit několik otázek mně.
„ Dejte mi pokoj a nechte mě spát. Jestli něco potřebujete přijďte jindy,“ odmítám se s ní bavit a zavírám znovu oči. To pravé, zdravé jen přivírám a tajně sleduji počínání policistky. Stojí chvíli bezradně uprostřed pokoje. Pak pokrčí rameny a odchází. Jakmile cvakne klika a zavřou se dveře, přeruší znovu hlasy z ostatních postelí ticho. Jedou jak cirkulárky. Toužený spánek odhání jejich štěbetání.
Zkouším se vrátit do doby před havárií. Jde to. Vzpomínám, že jsem s dcerou Elenou a vnukem Marečkem jela navštívit maminku do Libochovic.
V noci jsem měla podivný sen o dávno zesnulém sousedovi.
Na patře vedle nás bydlela kdysi rodina velitele pražské dopravní policie, majora K. Občas jsme hrávali manželskou kanastu.
Major byl příjemný, sympatický padesátník.
Jednoho podzimního odpoledne před sedmnácti lety nešťastně zemřel.
Při opravě škodovky zaparkované u chodníku před domem dostal infarkt. Když ho v autě našli, nebylo mu už pomoci.
Několik let po něm umřela i jeho manželka, děti se rozstěhovaly. Ve víru starostí a povinností zapadli sousedé v zapomnění.
Tu noc před cestou se mi zdálo, že jsem se toulala mlhou a náhle proti mně z oparu vystoupila postava majora K. Po sedmnácti letech se mi zjevil a upíral na mě pohled. Bez jediného slova. Jen krátký okamžik. Než ho mlha znovu pohltila.
Probudila jsem se. Noc nedokázala zchladit horký dech vánku proudícího do pokoje z rozpálené ulice. Teploty v druhém červencovém týdnu vystupovaly už několik dní hodně nad třicítku Celsiovy stupnice. Nedýchatelný vzduch, manželův poněkud hlasitý spánek a nevysvětlitelné zjevení souseda, mě držely v bdělosti. Často se stává, že mi sny symbolizují určitý průběh událostí nastávajícího dne. Před očima upřenýma do stropu se mi do nekonečna promítalo pomíjivé snové setkání.
Probírala jsem, proč za mnou po tolika letech z onoho světa přišel. Co mi chtěl říct? Měla to být výstraha, upozornění? Na co?
Pak se mi rozbřesklo.
-Aha, už to mám. Když jezdím po rozestavěné D8 do Re, před odbočkou z dálnice na okresku do Kralup si zařídili esenbáci rito. Schovaní za sloupy přemostění tam hlídají dodržování čtyřicítky. Šoféry, kteří rychlost překračují, pěkně zkasírují. Možná major K. upozorňoval, aby Elena v těch místech silným vozem nekalila a nevyfásla pokutu. Jakmile vyjedeme za Prahu, řeknu jí o tom.
Spokojená s rozluštěním záhadného snu jsem za svítání znovu usnula.
Kolem desáté hodiny jsme vyjeli. Elena mně usadila na zadní sedadlo k Marečkovi. Ještě napojila nádrž žíznivého auta naftou. Projeli jsme okolo cedule, hlásající konec hlavního města Prahy a omezené rychlostní a blížili se k označení druhého kilometru dálnice.
Vzpomněla jsem, že mám dceru upozornit, aby jela předpisově.
„Neboj se, jedu jen stovkou,“ ujišťovala mě.
Sotva domluvila, začalo auto nekontrolovaně létat z jednoho dálničního pruhu do druhého a zpět. Štěstí, že za námi v té chvíli nejel jiný vůz.
Následoval náraz do svodidel a než mi odešlo vědomí, cítila jsem, že se řítíme do propasti.
Od svodidel se peugeot prudce odrazil a namířil rovnou na opačnou stranu dálnice do hlubokého pankejtu. Dopadl čumákem na dno. Aby zkáza byla dokonalá, překlopil se střechou na protilehlou stráň příkopu. Odrazila ho zpět, vrak se vrátil na všechna čtyři kola a my uvízli v zdemolované karoserie ve škarpě pod dálnicí.
Příčina?
Prasklý čep levého předního kola.
A to byl vůz nedávno na technické kontrole, protože vydával při jízdě podivné zvuky. Servis, který si nechal za diagnostiku dobře zaplatit, žádnou vadu nezjistil.
Šlendrián už při výstupní kontrole auta u francouzského výrobce, šlendrián při diagnostikování technického stavu peugeota, šlendrián při diagnostikování mých poranění.
Tvůrce světa dovolil sousedovi, aby mě ze světa zesnulých upozornil na nebezpečí nastražené šlendriány, které nás málem stálo život.
Jsou věci mezi nebem a zemí …........
SYROVÉ MASO
Autorka: GITA DUDOVÁ
Jezdívali jsme nejméně dvakrát za zimu lyžovat na severní stranu Chopku. Do Jasné doliny, poblíž manželova rodiště. Navzdory překročené třicítce jsem se tam naučila, po krušných začátcích, docela slušně sjíždět i svahy označené červeně. Styl nic moc.
Přes počáteční odpor se mi podařilo vycepovat zálibu pro prkýnka i v synovi.
K zimnímu sportování vůbec měl z počátku nepochopitelnou nechuť. V případě že se v Praze na ulicích udržel sníh déle jak jeden den, naše velkoměstské dítko se nechalo ukecat maximálně k bobování na hrbolu s převýšením jednoho metru za domem, při vchodu do zahrady.
Když jsme se vypravili do zimních hor, dcera a děti našich známých se při stmívání vzdávaly svahu jen pod pohrůžkou, že jestli okamžitě z lyží neslezou, nebude večer televize.
Ne tak synek. Při pohledu na lyže ječel chlapeček hrůzou jak Viktorka u splavu. Měl jinou zálibu. Hrabošil se ve sněhových závějích. Bavil se nakládáním a vysypáváním sněhu z náklaďáků nebo pořádal velkolepé angličákové rellay. Nic proti angličákům ve sněhu, kdyby jeho hraní nevystřídala za dva dny angína. Skončil v posteli a polykal acylpyriny. To mu velmi vyhovovalo. S angličáky si hrál v pohodlí lůžka, zatímco naše lyžování bylo v háji, protože jsme se od něj nemohli hnout.
Pak jednou, přes protesty jeho tatínka, jsem rázně zakázala vzít s sebou do hor víc než jedno autíčko. Manžel měl, na rozdíl ode mne, pro synkovy vrtochy pochopení. Ač původem z tatranského podhůří sjezdování odmítal. Podařilo se mi ho alespoň vyhecovat ke koupi běžek. Tenkrát jsme nejeli pod Chopok, ale na Čertovicu. Nedbala jsem klukova hysterického křiku, nazula ho do lyží a sjížděla s ním. Aby nezačal fňukat, že ho bolí při výšlapu do kopce nožičky, popadla jsem jeho hůlky a tahala ho, zpocená ( říká se jak myš, i když zpocenou myš nikdo, nikdy neviděl) do kopce. A znovu a znovu. To by v tom byl čert, aby Čertovica nezabrala. Mordovala jsem ho až do svačiny. Druhý den na Zahrádkách vyzkoušel baby vlek. Zalíbilo se mu sjíždění a vyjíždění tak, že od té doby autíčka zůstávala doma na policích a na horách se lyžovalo. Zakrátko se vlnil na sjezdovkách jak úhoř a mému WC stylu se s o sedm let starší dcerou svorně pošklebovali.
Byly jarní prázdniny, čas jet na lyžovačku do Tater.
Dostali jsme nabídku ubytování v hotelu Srdiečko, na opačné straně Chopku. Proč ne, změna může být příjemná. Na jižní straně jsme nikdy nebyli, a hlavně tam víc svítí sluníčko.
Manžela nedávno v rámci normalizace vyšoupli komunisti z jejich partaje i ze zaměstnání. V nové práci, kterou mu přidělili, neměl nárok na dovolenou. Jela jsem autem s dětmi sama.
Několik dnů po příjezdu na Srdiečko mě rozbolel zub. Úporná bolest mě přinutila zajet do Podbrezové k zubaři. Ten se s ním moc nepáral. Vzal kleště, vytrhl ho, vybavil mě proti bolesti nějakým analgetikem a doporučil omezit lyžování dokud se rána nezhojí.
V noci jsem měla sen, že nakupuji v řeznictví. Prodavačka hodila na váhu kus syrové flákoty, balila ji, jak bylo socialistickým zvykem, do kusu novin.
Probudila jsem se.
Syrové maso viděné ve snu mi vždycky avizovalo nemoc v rodině. První myšlenka padla na lyžování. Sluníčko svítilo jak o život. Sníh na sjezdovce Kosodrevina byl nad hotelem vyježděný a děti chtěly ten den sjíždět více zastíněné, dobře vysněžené, ale ostré Dereše.
Rozmlouvala jsem jim to. Kvůli bolavé puse odpadl můj dohled a mně před očima pořád vyvstávalo to krvavé maso a spojení snu s nebezpečím úrazu. Riskovala jsem jejich ušklebování nad babskými pověrami a řekla jim proč mi jejich dnešní lyžování na Dereších nahání strach. Vyměňovaly si soustrastné pohledy na konto mé pověrčivosti. Nakonec se alespoň slitovaly a ujistily mě, že budou jezdit opatrně. Další připomínkování jsem vzdala, stejně k ničemu nevede, usoudila jsem.
Trochu mě uklidnil jejich příchod se zdravými údy v poledne na oběd. Když odcházely na odpolední lyžovačku, připomínala jsem znovu za doprovodu jejich shovívavých úsměvů opatrnost.
Večer jsme zasedli ke stolu a já k večeři spokojeně popíjela dvě deci červeného, abych zapila štěstí. Snový symbol se pro tentokrát nevyplnil. Zdálo se mi vůbec o syrovém mase? Nebylo pečené nebo jinak upravené? zapochybovala jsem o své paměti. S uspokojením jsem si pomyslela, že za chvíli jdeme spát a nic zlého se už nemůže stát.
Přesunuli jsme se z jídelny do společenské místnosti na televizi.
Mezi schodištěm a chodbou se rozvaloval velikánský, nefalšovaný bernardýn Barik. Nechával se od hostů překračovat a vůbec mu nevadilo, když o něj někdo zakopl nebo se přes něj překulily děti. To platilo jen pokud byli hosté střízliví. Jakmile zacítil alkohol, vystartoval a hromovým štěkáním upozorňoval na opilce. Byl to takový garant slušného chování v hotelu.
Usadili jsme se v křeslech. Synka za chvíli přestaly zprávy v televizi bavit a oznámil, že si jde hrát s Barikem. Připomněla jsem, aby se za chvíli vrátil. Budou dávat nějaký zábavný seriál.
A pak se to stalo!
Rozletělo se křídlo létacích dveří. Byly skleněné, z venku s ozdobným kováním. Vzápětí jsem slyšela z chodby synův hrozný jekot. Vystřelila jsem za ním. Přidržoval si pravou dlaní levou ruku. Okolo už stál shluk lidí. Z jeho přerývaného nářku jsem vyrozuměla, že při otevírání lítaček ukazováček strčený do kování se v jednom ornamentu zasekl. Dveře zakmitaly a chycený prst mu pochroumaly.
V hotelu byla náhodou parta chlapíků z horské služby. Poskytli první pomoc a druhý den jsme po ránu jeli do Liptovského Mikuláše. Prst na traumatologii zabandážovali do škrobáku, a bylo po lyžování. Ještě, že už prázdniny končily.
Kdyby mu ty zatracený dveře vzaly aspoň pravou ruku, aby nemusel tři týdny ve škole psát, rozčiloval se synek nad smolnou pohmožděninou.
Nejen karty, ale ani moje sny nelžou!
Autorka: GITA DUDOVÁ
Jezdívali jsme nejméně dvakrát za zimu lyžovat na severní stranu Chopku. Do Jasné doliny, poblíž manželova rodiště. Navzdory překročené třicítce jsem se tam naučila, po krušných začátcích, docela slušně sjíždět i svahy označené červeně. Styl nic moc.
Přes počáteční odpor se mi podařilo vycepovat zálibu pro prkýnka i v synovi.
K zimnímu sportování vůbec měl z počátku nepochopitelnou nechuť. V případě že se v Praze na ulicích udržel sníh déle jak jeden den, naše velkoměstské dítko se nechalo ukecat maximálně k bobování na hrbolu s převýšením jednoho metru za domem, při vchodu do zahrady.
Když jsme se vypravili do zimních hor, dcera a děti našich známých se při stmívání vzdávaly svahu jen pod pohrůžkou, že jestli okamžitě z lyží neslezou, nebude večer televize.
Ne tak synek. Při pohledu na lyže ječel chlapeček hrůzou jak Viktorka u splavu. Měl jinou zálibu. Hrabošil se ve sněhových závějích. Bavil se nakládáním a vysypáváním sněhu z náklaďáků nebo pořádal velkolepé angličákové rellay. Nic proti angličákům ve sněhu, kdyby jeho hraní nevystřídala za dva dny angína. Skončil v posteli a polykal acylpyriny. To mu velmi vyhovovalo. S angličáky si hrál v pohodlí lůžka, zatímco naše lyžování bylo v háji, protože jsme se od něj nemohli hnout.
Pak jednou, přes protesty jeho tatínka, jsem rázně zakázala vzít s sebou do hor víc než jedno autíčko. Manžel měl, na rozdíl ode mne, pro synkovy vrtochy pochopení. Ač původem z tatranského podhůří sjezdování odmítal. Podařilo se mi ho alespoň vyhecovat ke koupi běžek. Tenkrát jsme nejeli pod Chopok, ale na Čertovicu. Nedbala jsem klukova hysterického křiku, nazula ho do lyží a sjížděla s ním. Aby nezačal fňukat, že ho bolí při výšlapu do kopce nožičky, popadla jsem jeho hůlky a tahala ho, zpocená ( říká se jak myš, i když zpocenou myš nikdo, nikdy neviděl) do kopce. A znovu a znovu. To by v tom byl čert, aby Čertovica nezabrala. Mordovala jsem ho až do svačiny. Druhý den na Zahrádkách vyzkoušel baby vlek. Zalíbilo se mu sjíždění a vyjíždění tak, že od té doby autíčka zůstávala doma na policích a na horách se lyžovalo. Zakrátko se vlnil na sjezdovkách jak úhoř a mému WC stylu se s o sedm let starší dcerou svorně pošklebovali.
Byly jarní prázdniny, čas jet na lyžovačku do Tater.
Dostali jsme nabídku ubytování v hotelu Srdiečko, na opačné straně Chopku. Proč ne, změna může být příjemná. Na jižní straně jsme nikdy nebyli, a hlavně tam víc svítí sluníčko.
Manžela nedávno v rámci normalizace vyšoupli komunisti z jejich partaje i ze zaměstnání. V nové práci, kterou mu přidělili, neměl nárok na dovolenou. Jela jsem autem s dětmi sama.
Několik dnů po příjezdu na Srdiečko mě rozbolel zub. Úporná bolest mě přinutila zajet do Podbrezové k zubaři. Ten se s ním moc nepáral. Vzal kleště, vytrhl ho, vybavil mě proti bolesti nějakým analgetikem a doporučil omezit lyžování dokud se rána nezhojí.
V noci jsem měla sen, že nakupuji v řeznictví. Prodavačka hodila na váhu kus syrové flákoty, balila ji, jak bylo socialistickým zvykem, do kusu novin.
Probudila jsem se.
Syrové maso viděné ve snu mi vždycky avizovalo nemoc v rodině. První myšlenka padla na lyžování. Sluníčko svítilo jak o život. Sníh na sjezdovce Kosodrevina byl nad hotelem vyježděný a děti chtěly ten den sjíždět více zastíněné, dobře vysněžené, ale ostré Dereše.
Rozmlouvala jsem jim to. Kvůli bolavé puse odpadl můj dohled a mně před očima pořád vyvstávalo to krvavé maso a spojení snu s nebezpečím úrazu. Riskovala jsem jejich ušklebování nad babskými pověrami a řekla jim proč mi jejich dnešní lyžování na Dereších nahání strach. Vyměňovaly si soustrastné pohledy na konto mé pověrčivosti. Nakonec se alespoň slitovaly a ujistily mě, že budou jezdit opatrně. Další připomínkování jsem vzdala, stejně k ničemu nevede, usoudila jsem.
Trochu mě uklidnil jejich příchod se zdravými údy v poledne na oběd. Když odcházely na odpolední lyžovačku, připomínala jsem znovu za doprovodu jejich shovívavých úsměvů opatrnost.
Večer jsme zasedli ke stolu a já k večeři spokojeně popíjela dvě deci červeného, abych zapila štěstí. Snový symbol se pro tentokrát nevyplnil. Zdálo se mi vůbec o syrovém mase? Nebylo pečené nebo jinak upravené? zapochybovala jsem o své paměti. S uspokojením jsem si pomyslela, že za chvíli jdeme spát a nic zlého se už nemůže stát.
Přesunuli jsme se z jídelny do společenské místnosti na televizi.
Mezi schodištěm a chodbou se rozvaloval velikánský, nefalšovaný bernardýn Barik. Nechával se od hostů překračovat a vůbec mu nevadilo, když o něj někdo zakopl nebo se přes něj překulily děti. To platilo jen pokud byli hosté střízliví. Jakmile zacítil alkohol, vystartoval a hromovým štěkáním upozorňoval na opilce. Byl to takový garant slušného chování v hotelu.
Usadili jsme se v křeslech. Synka za chvíli přestaly zprávy v televizi bavit a oznámil, že si jde hrát s Barikem. Připomněla jsem, aby se za chvíli vrátil. Budou dávat nějaký zábavný seriál.
A pak se to stalo!
Rozletělo se křídlo létacích dveří. Byly skleněné, z venku s ozdobným kováním. Vzápětí jsem slyšela z chodby synův hrozný jekot. Vystřelila jsem za ním. Přidržoval si pravou dlaní levou ruku. Okolo už stál shluk lidí. Z jeho přerývaného nářku jsem vyrozuměla, že při otevírání lítaček ukazováček strčený do kování se v jednom ornamentu zasekl. Dveře zakmitaly a chycený prst mu pochroumaly.
V hotelu byla náhodou parta chlapíků z horské služby. Poskytli první pomoc a druhý den jsme po ránu jeli do Liptovského Mikuláše. Prst na traumatologii zabandážovali do škrobáku, a bylo po lyžování. Ještě, že už prázdniny končily.
Kdyby mu ty zatracený dveře vzaly aspoň pravou ruku, aby nemusel tři týdny ve škole psát, rozčiloval se synek nad smolnou pohmožděninou.
Nejen karty, ale ani moje sny nelžou!
REINKARNACE V ČESKÉ KOTLINĚ
aneb převtělení mága, Mistra Kelleye v mi(ni)stra Sovičku
Autorka: GITA DUDOVÁ
Reinkarnace je podle hinduistického náboženství součástí koloběhu života na zemi. Každá osoba je nesmrtelná. Po smrti těla se prý za čas převtělí v nově narozenou bytost. Do jaké podoby se člověk promění záleží na jeho minulých činech.
Při pohledu na mi(ni)stra Sovičku v televizi nebo na fotografii jsem vždycky měla pocit „deja vu“.
Čili tebe chlapíku jsem už někde, někdy viděla. Ale kde?
Až před několika dny se mi po letech znovu dostal do rukou portrét renezančního mistifikátora Edwarda Kelleye. Do podvědomí Čechů vstoupil coby vykutálený rádoby objevitel, alchymista ve službách cisaře Rudolfa II, z filmu Císařův pekař.
Na portrétu docela pohledný mužský, s trochu máničkovsky nestříhanými vlasy, tváří zarostlou hustým, dlouhým plnovousem. Pohled do jeho černých mefistofelovských očí pod širokým čelem fascinoval a vyzýval:
„ Odmysli si můj porost hlavy a obličeje, sundej čtyřrohou čapku, navlékni mě do drahé, pokud možno modré košile, uvaž hedvábnou vázanku, navrch sako a najdeš co hledáš.“
„Sovička,“ málem jsem vykřikla nahlas, potom co jsem splnila mágovo duchovní zadání.
Neuvěřitelné, jak hinduistické učení funguje. I u křesťanů a k tomu ještě křesťanů lidových.
Kelleye, původem Angličan, přes svou špatnou pověst údajně dosáhl na svou dobu překvapivých vědeckých výsledků. Dle některých zasvěcenec, ovládající časoprostorovou smyčku 2. řádu, která umožňuje libovolné cestování do minulosti a budoucnosti. Rada starších zasvěcených dala souhlas, aby cíleně ovlivňoval budoucnost. Za tím účelem se vrátil na svět. Nejdříve v čubačí inkarnaci prozkoumal současnou situaci, než rozhodl představit se světu naplno.
Je to on! Před čtyřmi sty lety, v době kdy balamutil císaře Rudolfa II. prováděl podobné taškařice!
Alchymista, ohlupující tenkrát vládce v královském paláci schopností stvořit umělou ženu, či vyrobit z vody zlato. O čtyři sta let později převtělený, sofistikovaný chemik. V jednadvacátém století mistifikuje nejen vládce v královském paláci, ale celý národ ekonomickými reformami a sliby o znovu zlatem naplněné státní kase, ve které zůstaly po dvaceti letech, i jeho aktivní správy, jen pavučiny.
Tenkrát, za Rudolfa, měli chytří občané českého království( a že Češi chytří jsou) z Kelleyových magických schopností nebo spíše žvástů, švandu. Sice za ni platili císařské pokladně, spravované slovutným bankéřem Maiselem, ale Kelleyovými triky se ti v podhradí, na rozdíl od důvěřivého císaře, tak akorát dobře bavili.
Jeho reinkarnace - Sovička - to je jiné kafe. Snaží se občas také o nějaký vtípek a dokonce neváhá udělat ze sebe šaška. Třeba když jako vánoční dárek přivede občany, hlavně ty staré, bezmocné, do infarktového stavu složenkou na zaplacení státního dluhu, na jehož tvorbě se dlouhodobě, efektivně podílel s „panem rozpočtem“. Nebo souběžně s ohlášenými úspornými opatřeními zahlásí, že se „máme jak prasata v žitě“
Legrace ale končí.
Při nejmenším pro cca 70% občanů,( nikoliv prosím obyčejných lidí), kteří za dvacet let nestihli, neuměli, nebo neměli ty správné konexe či žaludek, aby se na rozkrádání republiky podíleli.
Klamaný císař Rudolf se před staletími svého blafujícího alchymisty zbavil způsobem nevybíravým. Je velmi pravděpodobné, že se jeho chemická reinkarnace nebezpečně řítí do podobného dobrodružství i s příslušnými následky. Pokud včas nezabrzdí, nepřestane občanům lhát a dávat jim najevo, že jsou jen hloupé, povolné ovce, připravené nechat se oholit, aniž by na protest zabečely.
Gita Dudová
občas publikující prozaička
Praha12/12/2011
aneb převtělení mága, Mistra Kelleye v mi(ni)stra Sovičku
Autorka: GITA DUDOVÁ
Reinkarnace je podle hinduistického náboženství součástí koloběhu života na zemi. Každá osoba je nesmrtelná. Po smrti těla se prý za čas převtělí v nově narozenou bytost. Do jaké podoby se člověk promění záleží na jeho minulých činech.
Při pohledu na mi(ni)stra Sovičku v televizi nebo na fotografii jsem vždycky měla pocit „deja vu“.
Čili tebe chlapíku jsem už někde, někdy viděla. Ale kde?
Až před několika dny se mi po letech znovu dostal do rukou portrét renezančního mistifikátora Edwarda Kelleye. Do podvědomí Čechů vstoupil coby vykutálený rádoby objevitel, alchymista ve službách cisaře Rudolfa II, z filmu Císařův pekař.
Na portrétu docela pohledný mužský, s trochu máničkovsky nestříhanými vlasy, tváří zarostlou hustým, dlouhým plnovousem. Pohled do jeho černých mefistofelovských očí pod širokým čelem fascinoval a vyzýval:
„ Odmysli si můj porost hlavy a obličeje, sundej čtyřrohou čapku, navlékni mě do drahé, pokud možno modré košile, uvaž hedvábnou vázanku, navrch sako a najdeš co hledáš.“
„Sovička,“ málem jsem vykřikla nahlas, potom co jsem splnila mágovo duchovní zadání.
Neuvěřitelné, jak hinduistické učení funguje. I u křesťanů a k tomu ještě křesťanů lidových.
Kelleye, původem Angličan, přes svou špatnou pověst údajně dosáhl na svou dobu překvapivých vědeckých výsledků. Dle některých zasvěcenec, ovládající časoprostorovou smyčku 2. řádu, která umožňuje libovolné cestování do minulosti a budoucnosti. Rada starších zasvěcených dala souhlas, aby cíleně ovlivňoval budoucnost. Za tím účelem se vrátil na svět. Nejdříve v čubačí inkarnaci prozkoumal současnou situaci, než rozhodl představit se světu naplno.
Je to on! Před čtyřmi sty lety, v době kdy balamutil císaře Rudolfa II. prováděl podobné taškařice!
Alchymista, ohlupující tenkrát vládce v královském paláci schopností stvořit umělou ženu, či vyrobit z vody zlato. O čtyři sta let později převtělený, sofistikovaný chemik. V jednadvacátém století mistifikuje nejen vládce v královském paláci, ale celý národ ekonomickými reformami a sliby o znovu zlatem naplněné státní kase, ve které zůstaly po dvaceti letech, i jeho aktivní správy, jen pavučiny.
Tenkrát, za Rudolfa, měli chytří občané českého království( a že Češi chytří jsou) z Kelleyových magických schopností nebo spíše žvástů, švandu. Sice za ni platili císařské pokladně, spravované slovutným bankéřem Maiselem, ale Kelleyovými triky se ti v podhradí, na rozdíl od důvěřivého císaře, tak akorát dobře bavili.
Jeho reinkarnace - Sovička - to je jiné kafe. Snaží se občas také o nějaký vtípek a dokonce neváhá udělat ze sebe šaška. Třeba když jako vánoční dárek přivede občany, hlavně ty staré, bezmocné, do infarktového stavu složenkou na zaplacení státního dluhu, na jehož tvorbě se dlouhodobě, efektivně podílel s „panem rozpočtem“. Nebo souběžně s ohlášenými úspornými opatřeními zahlásí, že se „máme jak prasata v žitě“
Legrace ale končí.
Při nejmenším pro cca 70% občanů,( nikoliv prosím obyčejných lidí), kteří za dvacet let nestihli, neuměli, nebo neměli ty správné konexe či žaludek, aby se na rozkrádání republiky podíleli.
Klamaný císař Rudolf se před staletími svého blafujícího alchymisty zbavil způsobem nevybíravým. Je velmi pravděpodobné, že se jeho chemická reinkarnace nebezpečně řítí do podobného dobrodružství i s příslušnými následky. Pokud včas nezabrzdí, nepřestane občanům lhát a dávat jim najevo, že jsou jen hloupé, povolné ovce, připravené nechat se oholit, aniž by na protest zabečely.
Gita Dudová
občas publikující prozaička
Praha12/12/2011
