QUO VADIS, ORBIS ?
ÚVOD
Následující úvahy píše stará, nemocná žena, už rok uvězněná na invalidním vozíčku.
S osmi křížky v rozbolavělém těle se snažím aktivovat k činnosti mozek otupovaný téměř tři roky analgetiky, opiáty a jinými farmaceutickými jedy. Odsouzená zdravotníky (nebo snad osudem?) k dlouhodobé fyzické a duševní neschopnosti.
Je lépe. O co méně se pohybuji, o to víc sleduji a analyzuji stav české společnosti. Zároveň pozorně, s obavami vnímám současné, nebezpečné politické a mediální snahy o opětovné rozdělení světa tlustou čarou. Na hodný,zlý Západ a zlý,hodný Východ.
Uvědomuji si také stále více ohrožení existence euroatlantické křesťanské civilizace.
Ohrožení ne z vůle většiny občanů pozemských kontinentů, ale ze zvůle mnohých současných neschopných, liknavých, nemoudrých, možná zkorumpovaných nebo zkrachovalých politiků, jim poplatných vykladačů dějin, slaboduchých politologů, naivních humanitárních demagogů, mediálních hvězd či obecně, kazisvětů.
Rekrutují se většinou z generací, narozených až v druhé polovině 20.století. Neznají příčiny vzniku a hrůzy válek. Zmanipulovaní, podplacení, mnozí pohodlní či nevychovaní k vlastnímu myšlení a úsudku bezhlavě papouškují, co jim předhazují čiperní manipulátoři s veřejným míněním nebo ti, jimž chybí obecné znalosti historie, tedy zpětné vazby do minulosti.
„Kdo nezná minulost, nezná přítomnost ani budoucnost“.
Historie se totiž neustále opakuje.
V různých podobách a obdobích, závislé na úspěšnosti šíření a uvádění v život nových náboženství, filozofií, ideologií či jiných společenských (ne)řádů.
Cíl je vždy pouze jeden.
Ovládnutí dalších teritorii. Zisky z bohatství jejích přírodních i lidských zdrojů a geopolitická strategie.
Cíl, obvykle odůvodňovaný dobrým úmyslem vnucovat vlastní, údajně ostatnímu světu prospěšné ideologie. V různých časových obdobích, různými společenstvími.
V dávných dobách výboje barbarů, pak šíření křesťanství, islámu, protestanství, feudalizmus, kolonializmus, kapitalizmus, komunizmus, nacionální socializmus či jiné izmy. V současnosti se staly zaklínadly pro ovládnutí světa boj proti radikálnímu terorizmu a export demokracie.
Když to nejde po dobrém, je třeba podmanit si vyhlédnutý objekt ohněm a mečem. Doprovodná ideologie je účelově nazývána humánní.
Manévry nejsofistikovanější vojenské síly počátkem 21. století spojené s vražděním a destrukcí materiální i morální především ve třetím světě, následný vznik a šíření radikálního terorizmu ze třetího světa, vyvolávání psychózy, nejistoty a strachu, nasazování technických informačních zdrojů, aby byli občané pod neustálou kontrolou Velkého Bratra, uplácení, vysoká kriminalita, drogy.
Vše umně zahalované do průhledného závoje šíření laskavé demokracie za kterou, podle politických a politologických mravokárců, musíme platit.
Trochu zcestné platit za zmutovanou ideologii, jejíž původně krásnou, řeckou, humánní filozofickou myšlenku zmodifikovaly politické elity k obrazu a zájmu svému!
Ano - historie se neustále opakuje i s kotrmelci, které jí dodávají patinu věčnosti.
Ze současné situace lze soudit, že za našimi humny čekají miliony chudých, dravých, silných, bojovných, většinou nevzdělaných, zfanatizovaných, ke všemu odhodlaných, se schopností množit se geometrickou řadou, jednotných v představách a s touhou ovládnout blahobytnou křesťanskou společnost. Neliší se příliš od starověkých barbarů a novověkých dobyvatelů. Zmanipulovaní a financovaní likvidátory Evropy se vydávají ve jménu Alláha na válečnou stezku proti dekadentní, zhýčkané, rozmarné, sexuálními minoritami zaplevelené, fyzicky i morálně degenerované, s nízkou reprodukcí obyvatelstva, věčnými půtkami o sféry vlivu a drogami oslabené křesťanské civilizaci.
Současná, zatím ještě křesťanská Evropa, se svízelně vyrovnává s migračním a ekonomickým tlakem, zakrátko přijde nátlak ideologický, v případě odporu i násilí.
Úpadek fyzických schopností bílé rasy a výstrahu o neschopnosti ubránit se očekávanému náporu jiných civilizací dokládá řada sportovních odvětví. Stačí pohled do startovního pole a na stupně vítězů třeba lehkých atletů V současnosti vítězí převážně barevní sportovci. Buď úspěšně reprezentují země bývalých kolonizátorů nebo Jihovýchodní Asii, USA, Karibik,Afriku.
Paušalizování tolerance a pochopení pro migraci, převážně z islámských zemí z humanitárních důvodů, je nebezpečná demagogie. Takové politikum ať tuzemské, z Bruselu nebo z dílny naivních spolků či jiných zoufalců, bagatelizuje nebezpečí pronikání středo východních a afrických etnik na území Evropy v neregulovaném počtu. Vychází z neznalosti a podceňování civilizačně odlišných kultur, historicky militantního islámu a oddanosti muslimských věřících přísným náboženským zákonům, vštěpovaným v mešitách.
Ukázkou náboženského fanatizmu muslimů může být, podle údajů Saudských úřadů, přes 2000 ušlapaných obětí při nedávné pouti muslimů (hajj) do svatyně Ka´ba u Mekky.
Je otázkou, kteří čeští politici či politické špičky dirigující Evropu a všichni kazatelé o fobiích, fašizující se společnosti a zbytečných obavách občanů, pobývali v některé zemi, z nichž se utečenci rekrutují? Nemyslím tím dovolenkové pobyty v oplocených, luxusních rezortech na mořském pobřeží,či oficiální státní nebo obchodní návštěvy honosných paláců, výstavných sídel státního aparátu, ani fakultativní výlety do vybraných domorodých lokalit. Tam nevidí odlišné, často otřesné, od civilizovaného světa odlišné sociálně kulturní podmínky a zvyky migrantů.
ARABSKÉ JARO A SÝRIE
Výjimkou jsou Syřané. Většina obyvatel, včetně žen, ve srovnání s ostatními státy Středního východu je gramotná, společnost chráněná armádou, náboženská tolerance (nejvyšší křesťanská populace v arabském světě = 14%), hospodářství, životní úroveň, zdravotnictví, školství a sociální systém byly před „jarní“ pohromou na slušné úrovni.
Velmocenská politika zaktivizovala v arabských zemích odpůrce tamních režimů. Spuštění Arabského„jara“způsobilo politické zmatky, krveprolití a destrukci. Původně protivládní revolta, zejména mladých radikálů, se transformovala v mohutné islamistické hnutí a šířila se jako smrtící lavina všemi „jarem“ postiženými arabskými státy.
Jen sekulární armády uhasily oheň úplného rozvratu Egypta a zemí Maghrebu. Šejkové v Perském zálivu pak různými, rebelům často nesplněnými sliby, zachránili své monarchie.
Krutý osud bohaté Libye, konec vůdce Muammara Kaddáfího, lví podíl zahraniční viny na současnou situaci a migrační krizi netřeba rozvádět. V Libyi, decimované porevolučními kmenovými válkami a narůstajícím vlivem Islámského státu došlo k totálnímu politickému a hospodářskému rozkladu. Současný stav velmi vyhovuje organizátorům monstrózní muslimské emigrace do Evropy.
Prosperující, sekulární Sýrie, je po více než čtyřletém zabíjení a pustošení na pokraji teritoriálního a hospodářského zničení.
Zahraniční ideologická i materiální podpora syrským rebelů je motivovaná především úsilím svrhnout ve svobodných volbách zvoleného, mediálně označovaného „zločince,“ dokonce „řezníka“, nicméně ochránce křesťanů, prezidenta Asada. Tituly úsměvné, zvláště když pocházejí z míst, jež se nehonosí právě čistýma rukama.
Vyhrocený střet zájmů vedl k propuknutí občanské války mezi prezidentovi věrnou (opět třeba uvést sekulární ) armádou a zahraničím podporovanými vzbouřenci, kteří se integrovali do Svobodné syrské armády. Jako obvykle, když jde o moc a peníze, rebelové se po čase rozkmotřili a rozštěpili na frakce. Dnes už je původní, k rebelii zmanipulovaná umírněná opozice, mimo hru. Ti s dobrými úmysly vždy skončí na periferii boje o moc. Jejich místo dávno zaujala radikální, militantní fundamentalistická uskupení. ( to jsou zřejmě ti správní hoši s nimiž chce naivní Západ o budoucnosti Sýrie jednat a „domluvit se“). Po jejich bok se ochotně nabalují kromě jiných bojovníci z islámské radikální fronty an-Nusrá, odnože nechvalně známé teroristické organizace Al - Kayda. Kromě války s Asadem bojují o územní zisky mezi sebou. Protivládní tažení i militantní islamizace Sýrie jsou nerozlučnými spojenci. Účel světí prostředky, zvláště je-li účelem odstranění velmocím nepohodlného, autoritativního prezidenta. Místo před čtyřmi roky fungujícího státního útvaru, daří se Sýrii destabilizovat a zničit podobně, jak se stalo v Libyi. Šiřitelé demokracie zavřeli obě oči, zahrabali do pouštního písku protiteroristickou rétoriku a spokojeně tolerují pomoc teroristů při vraždění a ničení Sýrie. Navzdory tomu, že za účelem vyhlazení Al-Kaydy rozložili několik let předtím Afghánistán. Aby válečných strastí nebylo dost, vznikl Islámský stát, jehož bojovníci infiltrovali a okupovali rozlehlé oblastí Sýrie hraničící s Irákem. Obyvatelstvo opouští místa bojů, destrukce, náboženského řádění a krveprolévání, v obavách o holý život.
KDO FINANCUJE A ORGANIZUJE EXODUS, JAKÝ CÍL SLEDUJE ???
Bohatá a vyšší společenská vrstva Sýrie poslala již v začátcích konfliktu své bližní letadly nebo luxusními bouráky za příbuznými do klidu Evropy či USA. Mezi nimi byli ti inženýři a lékaři, jež EU v přílivu migrantů dychtivě očekává. Miliony Syřanů z nižší střední a nemajetné vrstvy se v očekávání brzkého ukončení bojů a návratu domů uchýlily do svízelných životních podmínek uprchlických táborů v okolních zemích. Síly a trpělivost docházejí a tisíce rodin i s malými, často nedávno narozenými dětmi se vydaly na čísi popud tam, kde se nebojuje, údajně dobře žije a jsou vítáni.
PTÁM SE!
-KDO je původcem exodu žen s dětmi na riskantní, únavnou, finančně náročnou cestu do neznámého daleka a kdo organizuje migraci mladých, silných mužů?
-KDO jsou mocní finanční mecenáši a organizátoři cíleného pronikání migrantů, nejen z válkou postižených zemí, do Evropy? Jistě to nejsou bossi a členové převaděčských gangů. Ti pouze nabízejí služby ohrožující životy běženců a inkasují jejich, kýmsi darované dolárky.
-Z JAKÝCH ZDROJŮ disponují celé rodiny a mladíci tisíci dolarů (sta tisíci Kč) pro převaděčské bandy a běžné náklady na cestu? Podivné, po dlouhodobém pobytu v táboře nebo na cestě ze země původu bez výdělku, včetně migrantů z chudých afrických zemí, při výši roční HDP cca 1.000,-USD p.c.?
-KDO tedy běžence financuje?
-KDO předvídavě vybavuje migranty ze subtropů a tropů oblečením, mnohdy značkovým, do chladného evropského počasí, odkud mají i v Evropě nelevné iPhony, notebooky? Když disponují nemalými částkami na vybavení a cestovní náklady jistě neutíkají před chudobou!
-PROČ běženci z válečných území vyhledávají azyl v uprchlických táborech v Jordánsku,Turecku, Libanonu a vydávají se do Evropy?
-PROČ nemíří do sousedních, bohatých ropných impérii blízkých vzdáleností, náboženstvím, jazykem i zvyky? Jak známo, jsou tam i značná neobydlená území. Navíc Saudská Arábii má pro souvěrce k dispozici 100 tisíc klimatizovaných stanů.
-PROČ jsou to právě fundamentalistické ropné monarchie kdo podporuje odstranění k náboženstvím tolerantního, syrského prezidenta Asada ?
Za zamyšlení stojí dne 25.10. v médiích zveřejněná shoda „o Sýrii bez Asada“! mezi ministrem zahraničí USA Kerrym a představitelem nejrigidnějšího islámského státního systému, králem Saudské Arábie. Znamená to, že bohaté, či velké státy si uzurpují právo rozhodovat, kdo, kdy a kde bude smět vládnout? To už v USA, potažmo v civilizovaném světě neplatí jeden ze symbolů demokracie, volební právo občanů? Ubohá, zneužívaná holka, demokracie!
-NENÍ zahlcení Evropy islámskými běženci důmyslným manévrem k islamizaci starého kontinentu? Je to snad po četných neúspěšných vojenských výbojích muslimů do Evropy od sedmého století až do konce I. světové války, chytrý tah jak beze zbraní zrealizovat islámskou ideologii o ovládnutí světa?
- ÚKOL pro tajné služby, pokud nejsou úmyslně paralyzovány.
POMOC SYRSKÝM UPRCHLÍKŮM, RUSKO, ASSAD A H. KISSINGER
Syrským nešťastníkům, rodinám, ženám, dětem, starým lidem, je křesťanský svět povinován pomocí.
Ne v uprchlických táborech subvencemi miliardových EURO darů, ani materiálními statky. Než dojdou k potřebným, budou finanční prostředky a humanitární pomoc jako vždy rozkradeny chytrolíny, kteří se k nim dostanou v první linii. Očekávaná pomoc se k uprchlíkům nedostane. Když opustí tábory, nedočkají se lepších životních podmínek ani po zdolání nebezpečné, strastiplné cesty do Evropy. Rozhádané, neschopné smysluplně řešit vlastní ekonomické, měnové a bezpečnostní problémy, natož absorbovat migrační tsunami valící se Evropou přes neexistující hranice.
Je jen jedna možnost! Přestat ohlupovat mezinárodní fóra falešnými řečnickými výlevy, ukončit plané „debaty“ s výsledkem „ částečných dohod o tom co by se mělo “, upustit od rádoby přátelského, uznalého poplácávání ramen a úsměvů před kamerami, vyburcovat k činnosti mozkové závity a konat!
Pouze okamžité ukončení vojenských operací zastaví vyhánění civilního obyvatelstva a umožní návrat válečných uprchlíků do jejich domovů. Tím také skončí pro ekonomické migranty šance nabalovat se na prchající, kterým je třeba ochrany.
Je zřejmé, že iniciátoři diletantského vojenského vpádu a následující destabilizace Středního východu se kromě prázdného tlachání a neúčinných leteckých útoků na pozice povstalců a islamistů nepustí do žádné účinné operace.
Zdrženlivý postoj velmocí k radikálnímu zásahu je pochopitelný. Mají strach z reakcí občanů vlastních zemí. Pod lživou záminkou iráckého vlastnictví zbraní hromadného ničení vojensky zlikvidovali v Iráku co se dalo, nechali zahynout a zmrzačit tisíce svých vojáků stejně jako deseti tisíce Iráčanů. Když zjistili, že vojensky, ani politicky zemi nezvládnou, podobně jako předtím v Afganistanu, předali vládu místním korupčníkům.
Boje pokračují bez přímé zahraniční intervence, nicméně podněcované materiálně a ideologicky velmocenskými zájmy. Válčí mezi sebou kmeny, vyznavači dvou hlavních větví islámu, sunnité a šiíté (zatracená historie!!! i třicetiletý evropský válečný konflikt mezi katolíky a protestanty v 17. století zplodil emigraci) v poslední době všichni proti všem. Saudská Arábie bombarduje a zabíjí civilní souvěrce v Jemenu, Turci beztrestně bombardují a likvidují bojovné Kurdy, kteří se hrdinsky postavili IS. Nebezpeční fanatici z Islámského státu vzniklého na ruinách Iráku, vyzbrojovaní někým o kom se zdvořile mlčí, se pilně rojí nejen arabským světem, ale již pravděpodobně i evropským kontinentem.
Vše ukazuje, že pořádek bude muset zjednat někdo jiný než původci devastace a úpadku bývalých, v místních podmínkách prosperujících zemí Blízkého Východu a Severní Afriky. Bez Putinova Ruska a Asadovy Sýrie to nepůjde. Ti, kteří nemají Putina a syrského prezidenta v lásce, nechť v zájmu záchrany nejen prchajících, ale především obrany křesťanského světa, zapomenou na své ambice a plány.
Západní politici, co zavinili nebo se podílejí a nečinně přihlížejí destrukci a humanitární krizi na Středním východě i jim sekundující média, by měli přibrzdit antagonistickou protiruskou rétoriku a přivítat, že když ne oni, tak někdo jiný, tedy Rusko, rozhodlo vojenskou přítomností na zbytku Sýrie a podporou prezidenta Asada vyslat teroristům (můžou být třeba falešně nazýváni umírněnou opozicí) a militantním islamistům signál, že někdo hodlá v oblasti ukončit vojenské a náboženské řádění.
Západ zapomíná, že i Rusko patří do křesťanské Evropy. Navíc jeho jižní hranici přímo ohrožuje předpokládaný příliv teroristů ze sousedních islámských zemí. Íránu, republik někdejšího Sovětského svazu, (Kazachstán, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Tadžikistán, Kyrgyzstán) z neklidného Kavkazu i nedalekého Afghánistánu.
Začátkem devadesátých let, nedlouho po rozpadu SSSR a zisku suverenity bývalých svazových republik uveřejnila příloha Mladé fronty překlad analýzy jednoho z nejvýraznějších politiků USA, Henryho Kissingera. Upozorňoval, že přes oteplení vztahů mezi východem a západem po odstranění železné opony, by post-sovětské Rusko, již bez svých satelitů, mohlo být západem mylně vnímáno coby slabý spoluhráč v klubu super velmocenské politiky.
Varoval před upíráním statusu světové supervelmoci Rusku. Takové ponižování by Rusy vedlo zpět, k carské, imperiální, nacionalistické politice a vzniku nových světových konfliktů. Toto upozornění nevyšlo z úst ruských, ani levičáckých, ale od respektovaného, konzervativního amerického politika.
EKONOMIČTÍ MIGRANTI, TERORISTÉ, CUI BONO?
Jiná je situace běženců ze zemí mimo oblastí válečných konfliktů. Většinou jsou to mladí vetřelci. Ničí své doklady. Mají spolehlivé informace o pochopitelné vstřícnosti Evropy vůči syrským rodinám a běžencům z dalších zemí, kde se válčí. Vydávají se tedy za Syřany, Iráčany a násilným, ilegálním vstupem na území cizích států porušují mezinárodní zákony a práva.
Jaká by byla reakce arabských šejků a afrických vládců na stejnou situaci v opačném gardu? Bílé Evropany by přivítali samopaly a poslali je na doživotí za katr.
Migranti, často i ti z uprchlických táborů jdou převážně, nekompromisně za fata morgánou sladkého, bezpracného života. Ti militantní z nich s úkolem zahltit islámem evropský kontinent.
Neschopnost Evropanů bránit a ubránit se invazi je ubezpečuje o snadném ovládnutí slaboduchých křesťanů, svázaných do kozelce humanitními ideály a dodržováním lidských práv..
Humanitu ani lidská práva nepokládá militantní islám za projev dobra, ale za slabost vyspělých kultur, jež musí být ovládnuty silným, spravedlivým a morálním islámem.
Nepatřím do funklubu populistických, proti běženeckých a antiislamistických názorů.
Manipulanty s veřejným míněním, bez hlubší znalosti etnik a prostředí ze kterého běženci přicházejí a čerpání informací ze zdrojů často neseriózních, zdeformovaných, zavádějících někdy rafinovaně vyvolávajících soucit nebo nenávist považuji za stejně nebezpečné, jako postoje akademických elit, kavárenských liberálních filozofů, majitelů někdy podivných humanitárních nadací, všech obdivovatelů multikulty, pohodlných, nečinných politiků, obhájců nezvladatelného přílivu blízkovýchodních a afrických běženců.
Ptám se: „Cui bono?“
Možná ( možná ne) by mnozí, kteří čerpají prostředky daňových poplatníků v různých humanitárních výborech a „neziskovkách“, či jiní humanisté a fanatici opravili svá moudra o nesnášenlivosti, fobiích a netoleranci „plebsu“, kdyby poblíž jejich vil, za vysokými ploty chráněnými bodyguardy a zabezpečovací elektronikou, či v lokalitě klidných, pohodlných bytečků a kanceláří, vyrostly jak houby po dešti ubytovací zařízení pro nezvané sousedy nedobré pověstí.
V případě, že výrony o nesnášenlivosti Čechů a různá poučování na adresu politiků či občanů znepokojených přílivem nepozvaných hostí jsou pouhými gesty za účelem zviditelnění existence autorů prosím, aby nepeskovali odvážné, kteří se nebojí pojmenovávat situaci pravým jménem. Bez snahy komusi se zalíbit a dovolit mravní i ekonomickou devastaci vlastní země.
Češi mají velmi špatné zkušenosti s integrováním menšin. Německa, prvorepubliková, tří milionová menšina se svobodně, demokraticky rozhodla pro nacistický režim.
Její příslušníci patřili během okupace k nejradikálnějším sluhům říše, nejaktivnějším pronásledovatelům a hrdlořezům českých vlastenců a odbojářů. O šedesát let trvající neúspěšné, marné snaze integrovat cikány (abych neurazila-Romy) jistě nikdo nepochybuje.
Kořeny aktuálního migračního zla hledejme v evropské koloniální minulosti, stejně jako v současné, agresivní, velmocenské politice.
Migrační expanze nevznikla sama od sebe. Je to hořký plod posledních desíti letí velmocenského rozpoutávání občanských válek převážně v zemích třetího světa, zdůvodňovaný nutností svrhnout diktátorské režimy. Neúplatný politolog potvrdí, že autoritativní, umírnění vládci podporovaní sekulární armádou byli ještě nedávno zárukou udržování rovnováhy mezi militantními a umírněnými politickými i náboženskými muslimskými frakcemi.
Rovněž získání samostatnosti na evropských koloniálních mocnostech v průběhu 20. století nepřineslo občanům nově vzniklých rozvojových států očekávanou svobodu či prosperitu.
Praktiky současných post koloniálních vládních elit jsou příčinou jejich zbídačení .
Po předchozím rabování přírodních zdrojů a bohatnutím kolonizátorů, místo využívání toho co z národního bohatství zbylo pro zvelebování svých zemí, tamější vládci je rozkrádají stejně jako enormní částky mezinárodní rozvojové finanční pomoci. Opulentními zisky pak hromadí na osobní konta v zahraničí. A nyní se mohou těšit na další přísun miliard do svých kapes. Nasype jim je Evropská unie do Svěřeneckého fondu pro Afriku v blahé naději, že za ně vládci Afriky zmírní bídu v zemích z nichž migranti utíkají do Evropy před chudobou. Marná naděje. Po fondu se zapráší, imigranti se budou vydávat dál za vidinou evropského blahobytu, jejich vlády slíbí Evropě znovu hory i s horáky a budou žádat další miliardy. Za vydatného podněcování tajnými službami a zbrojaři, zejména ze zemí bývalých kolonizátorů, povedou trvalé kmenové války, válčit se sousedními státy a vyhánět obyvatelstvo z domovů.
Součástí destabilizace třetího světa jsou geopolitické zájmy světových mocností, zaměřené na země s výhodnou vojenskou strategickou polohou, navíc produkující ropu a další vzácné nerostné suroviny. Světová mocichtivá uskupení podněcují zastíracími manévry o nezbytnosti demokratických změn své přisluhovače v teritoriích zájmu k teroristickým či ozbrojeným rebeliím a pučům proti místnímu establishmentu. Šíření demokracie vojenskými intervencemi nebo vyprovokováním převratů, říkejme jim třeba Mejdan, Arabské jaro, či podpora vzniku opozice za účelem odstranění údajných autoritářských režimů, končí v krvavé stoce špinavé politiky.
Místo deklarované demokracie, svobody a rozvoje propuká vzájemná nenávist, vraždění, pustošení. Zatažené do ještě horší nuzoty, žije obyvatelstvo v ekonomické bídě, nevzdělané, s nemocemi, obavami o holý život, v beznaději. Zbývá jen bezmezná důvěra masy převážně chudobných, negramotných, snadno manipulovatelných věřících v imámy a vymývání mozků učením o službě převelikému Alláhovi neboť Alláh Akbar.
Výsledek - odhodlání položit své životy na Alláhův oltář, zvolit mučednickou smrt a zajistit si posmrtný život v ráji.
V této době, místo mučednického odchodu do islámského ráje, volí sta tisíce muslimů jinou alternativu. Cestu do ráje pozemského, křesťanského. Za potomky bývalých kolonizátorů. Ne proto, aby na ně dřeli jako jejich předci, ale aby se měli dobře, využívali všech výdobytků nahromaděných v minulosti i přítomnosti a změnili jejich civilizaci k obrazu svému.
Mýlí se naivkové v představách o příchodu migrantů do Evropy za prací. Možná zanedbatelné procento se podaří integrovat. Ostatní budou žít na sociálních podporách, (často převyšujících české důchody). Vrhnou se na organizování zločineckých gangů, prostituce, gamblerství, obchod s drogami, ozbrojené, teroristické akce a podobné bohulibé činnosti. Ve jménu Alláha rozvrátí křesťanský svět, který většině z nich nemoudře poskytl ochranu a podmínky pro nastavení nového života.
Dnešním chápajícím lidumilům, kritikům xenofobních nálad občanů, nezávidím frustraci po procitnutí z šálivého snu o multikulti světě a dobrých úmyslech migrantů postavit prací dekadentní, biliony zadluženou Evropu na podlomené ekonomické nohy.
Srovnávání s migranty do západní Evropy převážně z bývalých kolonií začátkem druhé poloviny 20. století, je scestné. Ti byli zváni a vybíráni pro rozjezd ekonomiky vyčerpané a zničené nedávno skončenou válkou. Vychovaní kolonizátory k práci a disciplíně, vděční za lepší životní podmínky, dokázali se alespoň navenek přizpůsobit evropským zvykům = integrovat se a být tenkrát přínosem pro hospodářský rozvoj. Pak přišla na svět druhá a třetí generace. Narození do svobodné, liberální, demokratické společnosti, ale vychovávaní v rodinách udržujících muslimské tradice a v mešitách. Generace rozpolcené, frustrované. Více než využívat možnosti vzdělání a pracovat (zvláště při vysoké nezaměstnanosti), začleňují se do mladistvých kriminálních gangů. Vyvolávají násilné střety. Nejprve mezi sebou, pak s bílými. Ti se ze strachu před násilím a kriminalitou stěhují do jiných lokalit a v opuštěných čtvrtích vznikají imigrantská ghetta se zločineckou pověstí, v současnosti navíc s příklonem k terorizmu.
Kulhají rovněž příměry k vstřícnému přijímaní české emigrace západem po roce 1948 , 1968 či dokonce 1939. Srovnávat kvalitu současných běženců s kulturní a vzdělanostní úrovní našich emigrantů dehonestuje ty, kteří prchali před nacistickým a komunistickým terorem Takové nesmysly může vypustit z úst je slaboduchý demagog.
Dosavadní lehkovážný, liknavý přístup většiny evropských i světových politiků k agresivnímu pronikání nekontrolovatelné masy migrantů na starý kontinent, je trestuhodný.
Bagatelizování průniku muslimských radikálních teroristů do současné běženecké vlny jako početně zanedbatelný, neschopný křesťanskou Evropu zničit lze považovat za další důkaz historického ignorantství.
Nechť je výstrahou sjednocené Evropě dobytí a vybití velkých, kulturně a hospodářsky vyspělých říší Jižní Ameriky. Nedávno. V první polovině 16. století.
Španělský dobyvatel, Hernando Cortés, přistál v močálech nehostinného Yukatánu s 550 vojáky, patnácti koňmi a deseti mosaznými děly. Dokázal za dva roky zlikvidovat říši Aztéků s několika set tisícovou armádou, vyspělou kulturou a velkým materiálním bohatstvím.
Další Španěl, pasáček vepřů Francisco Pizarro, zničil největší státní útvar té doby, říši Inků, když využil rozporů v mnohonárodnostní, kulturně různorodé říši. Během jednoho roku ji rozložil. (i s pomocí zavlečených, smrtelně nakažlivých chorob) Stovka conquistadorů vlákala do léčky posledního Velkého Inku Acahualpu, zavraždili ho a šokovanou indiánskou armádu rozprášili.
V obou bývalých mocných říších domorodci přijímali vetřelce přátelsky, pohostinně. Po porážce se dočkali násilného obracení na křesťanskou víru, těžké otrocké práce, týrání, vraždění. Hynuli po deseti tisících. Menšina, jež přežila, se většinou v průběhu staletí sžila s evropskou kulturou i náboženstvím.
Zbytky Inckých a Aztéckých skvostných architektonických ruin v horách nebo pralesích odkrývají nadšení archeologové a obdivují senzacechtiví turisté. Na ruinách indiánských měst a modliteben vyrostly v Latinské Americe honosné renezanční a barokní křesťanské chrámy a paláce.
Bude osud naší Evropy stejný? Mají se Evropané smířit s představou demolice věží nádherných, po staletí budovaných katedrál, kostelů a klášterů? Jejich odkrývání archeology v daleké budoucnosti? Budou naše děti a vnoučata, místo lahodných zvuků zvonů z věží křesťanských kostelů hledět na zlaté kupole mešit, 5x denně poslouchat halekání muezina z reproduktoru na minaretu a modlit se k Alláhovi?
SETKÁVÁNÍ S ISLÁMEM
V polovině osmdesátých let minulého století mi bylo dovoleno služebně a později soukromě, 20 let cestovat do řady muslimských zemí Severní Afriky, Středního Východu a Asie. Splnila se mi dětská touha po poznání orientu. Před první cestou jsem dostala přátelskou radu. „Chovej se k muslimům s úctou, cti jejich zvyky, přizpůsob se jim, neočekávej, že se cizí prostředí bude přizpůsobovat tobě.“ Ponaučením jsem se řídila a místní se ke mně vždy chovali s respektem, pozorně, nikdy jsem neměla pocit, že by mě - ženu- považovali za méněcennou při oficiálních jednáních či společenských setkáních, kde jsem často bývala ve společnosti mnoha mužů jedinou ženou. V prvních letech země bez politického chaosu, atentátů a převratů. Přátelské prostředí, bezpečno na ulicích, na suku, u památek, na plážích. Ženy a dívky na veřejnosti nezahalené, ty vdané sporadicky vlasy pokryté šátkem. Tehdejší autoritářské, muslimské vlády, v současnosti známkované jako diktátorské, s radikálním islámem nesympatizovaly. Podporovaní sekulární armádou byli schopní držet radikální islamisty na uzdě.
Koncem osmdesátých let nastával plíživý příklon, nejen sociálně slabších vrstev k ortodoxnímu islámskému učení a náboženským zákonům. V dosud nejliberálnějším, a mně nejsympatičtějším Egyptě, posiloval vliv a podpora mocné, militantní panislamistické organizaci, Muslimské bratrstvo. Náboženská radikalizace, v zemi ještě nedávno považované za nábožensky i politicky tolerantní, byla na vzestupu. Muži začali hojně putovat na hajj do Mekky, ženy v kancelářích prodlužovaly délku sukní. Nejdříve od kolen do půli lýtek, pak ke kotníkům, předchozí krátké rukávy nahradily rukávy dlouhé, další rok vlasy ukryty pod šátky. Dřívější rozverné poskakování ještě malých děvčátek cestou do školy se vytratilo. Hlavičky zavázané „na babku“ do bílých šátků, oči bez dětské radostnosti. Na ulicích množství žen zahalených od hlavy k patě do abájí nebo jen s okem zírajícím z pod burky. Muži měnili evropské košile nebo trika a džíny za dželabíje ( ke kotníkům sahající bílé nebo šedé košile bez spodního prádla) , pokud nosili oblek, ke košili chyběla dřívější vázanka.
Od roku 1992 Egypt, dosud považovaný za relativně bezpečnou zemi se začal zmítat v teroristických útocích islamistické skupiny Gama al-Islám na policisty, koptské křesťany a jejich kostely i na západní turisty.
V březnu 1993, znepokojená rapidně pokračujícími změnami jsem při povídání s prodejcem suvenýrů zmínila své rozčarování nad náboženským příklonem k odívání.
Je to móda, tvrdil prodavač. Jedna žena v domě či ulici uváže šátek, oblékne abáji a ostatní ji napodobují.
Zeptala jsem se kamaráda, Araba, na „módu“ zahalování. Podrážděně reagoval. Imáni přesvědčují a z ortodoxních ropných rájů věřícím posílají za respektování náboženských symbolů tučnou apanáž.
Připomněl mi tím podobnou náboženskou korupci o níž jsem slyšela v Turecku v polovině 80.let. Studentky na univerzitách začaly zakrývat vlasy šátky. Tajné služby zjistily, že ošátkované parádnice dostávají odměnu ze stejného zdroje, jako v Egyptě. V Turecku náboženské úplatkářství rychle skončilo. Vláda tehdejšího autoritářského premiéra, (od r.1989 prezidenta) Özala, polovičního Kurda, dosazeného sekulární armádou po vojenském puči, nošení šátků zakázala. Studentky, které neuposlechly byly z univerzity vyloučeny. „Móda“ obratem skončila, nicméně po smrti osvíceného prezidenta v roce 1993 zvítězily ve volbách muslimské strany. Mnozí generálové sekulární armády, udržující do té doby v zemi pořádek byli zlikvidováni. Od té doby se rozmáhal příklon k islámským zákonům a prezident Erdogan má cejch zastánce islámu. Přesto má Turecko (zatím) sekulární ústavu.
Stalo se tranzitní zemí pro převážně muslimské běžence z okolních oblastí válečných konfliktů i z Východní Asie a ochotně souvěrcům vpád do Evropy umožňuje.
Vzpomínám na návštěvu úžasného, původně byzantského chrámu, Aya Sophía (chrám Boží Moudrosti) v Istanbulu, muzea od roku 1932. Po vpádu Osmanů do Konstantinopole a vyvrácení Byzantské říše v roce 1453, hledalo několik tisíc křesťanských věřících v chrámu Aya Sophía ochranu před běsněním muslimů. Byli tam však krutě zmasakrovaní. Stěny s mozaikami zůstaly až po kupoli potřísněné krví. Potom byl chrám přestavěn na mešitu. I to je islám a videa o vraždění křesťanských zajatců, nedávno publikovaná IS ukazují, že je stále stejně krutý.
Turecká vláda po nedávných předčasných volbách ještě silnější a islamistější sedí na dvou židlích. Na unijně evropské a islámské. Šikovně přesedá z jedné na druhou, podle toho jak se hodí a především podle toho, kdo víc dává.
Egyptu se podařilo zachránit před následky „jarního“ běsnění Muslimského bratrstva a jeho odnoží jen díky bývalému šéfovi armády Abdel Fattah el-Sisimu. Vojenským pučem v červnu 2013 zlikvidoval rok trvající terorizmus vlády zvoleného prezidenta Mohameda Moursiho, významného představitele radikálního, militantního Muslimského bratrstva. Organizace se v listopadu 1997 podílela kromě jiných zločinů na Luxorském masakru - vraždění 58 zahraničních turistů - u chrámu královny Hapšetsovet v lokalitě Dér-el-Bahrí.
ÚVOD
Následující úvahy píše stará, nemocná žena, už rok uvězněná na invalidním vozíčku.
S osmi křížky v rozbolavělém těle se snažím aktivovat k činnosti mozek otupovaný téměř tři roky analgetiky, opiáty a jinými farmaceutickými jedy. Odsouzená zdravotníky (nebo snad osudem?) k dlouhodobé fyzické a duševní neschopnosti.
Je lépe. O co méně se pohybuji, o to víc sleduji a analyzuji stav české společnosti. Zároveň pozorně, s obavami vnímám současné, nebezpečné politické a mediální snahy o opětovné rozdělení světa tlustou čarou. Na hodný,zlý Západ a zlý,hodný Východ.
Uvědomuji si také stále více ohrožení existence euroatlantické křesťanské civilizace.
Ohrožení ne z vůle většiny občanů pozemských kontinentů, ale ze zvůle mnohých současných neschopných, liknavých, nemoudrých, možná zkorumpovaných nebo zkrachovalých politiků, jim poplatných vykladačů dějin, slaboduchých politologů, naivních humanitárních demagogů, mediálních hvězd či obecně, kazisvětů.
Rekrutují se většinou z generací, narozených až v druhé polovině 20.století. Neznají příčiny vzniku a hrůzy válek. Zmanipulovaní, podplacení, mnozí pohodlní či nevychovaní k vlastnímu myšlení a úsudku bezhlavě papouškují, co jim předhazují čiperní manipulátoři s veřejným míněním nebo ti, jimž chybí obecné znalosti historie, tedy zpětné vazby do minulosti.
„Kdo nezná minulost, nezná přítomnost ani budoucnost“.
Historie se totiž neustále opakuje.
V různých podobách a obdobích, závislé na úspěšnosti šíření a uvádění v život nových náboženství, filozofií, ideologií či jiných společenských (ne)řádů.
Cíl je vždy pouze jeden.
Ovládnutí dalších teritorii. Zisky z bohatství jejích přírodních i lidských zdrojů a geopolitická strategie.
Cíl, obvykle odůvodňovaný dobrým úmyslem vnucovat vlastní, údajně ostatnímu světu prospěšné ideologie. V různých časových obdobích, různými společenstvími.
V dávných dobách výboje barbarů, pak šíření křesťanství, islámu, protestanství, feudalizmus, kolonializmus, kapitalizmus, komunizmus, nacionální socializmus či jiné izmy. V současnosti se staly zaklínadly pro ovládnutí světa boj proti radikálnímu terorizmu a export demokracie.
Když to nejde po dobrém, je třeba podmanit si vyhlédnutý objekt ohněm a mečem. Doprovodná ideologie je účelově nazývána humánní.
Manévry nejsofistikovanější vojenské síly počátkem 21. století spojené s vražděním a destrukcí materiální i morální především ve třetím světě, následný vznik a šíření radikálního terorizmu ze třetího světa, vyvolávání psychózy, nejistoty a strachu, nasazování technických informačních zdrojů, aby byli občané pod neustálou kontrolou Velkého Bratra, uplácení, vysoká kriminalita, drogy.
Vše umně zahalované do průhledného závoje šíření laskavé demokracie za kterou, podle politických a politologických mravokárců, musíme platit.
Trochu zcestné platit za zmutovanou ideologii, jejíž původně krásnou, řeckou, humánní filozofickou myšlenku zmodifikovaly politické elity k obrazu a zájmu svému!
Ano - historie se neustále opakuje i s kotrmelci, které jí dodávají patinu věčnosti.
Ze současné situace lze soudit, že za našimi humny čekají miliony chudých, dravých, silných, bojovných, většinou nevzdělaných, zfanatizovaných, ke všemu odhodlaných, se schopností množit se geometrickou řadou, jednotných v představách a s touhou ovládnout blahobytnou křesťanskou společnost. Neliší se příliš od starověkých barbarů a novověkých dobyvatelů. Zmanipulovaní a financovaní likvidátory Evropy se vydávají ve jménu Alláha na válečnou stezku proti dekadentní, zhýčkané, rozmarné, sexuálními minoritami zaplevelené, fyzicky i morálně degenerované, s nízkou reprodukcí obyvatelstva, věčnými půtkami o sféry vlivu a drogami oslabené křesťanské civilizaci.
Současná, zatím ještě křesťanská Evropa, se svízelně vyrovnává s migračním a ekonomickým tlakem, zakrátko přijde nátlak ideologický, v případě odporu i násilí.
Úpadek fyzických schopností bílé rasy a výstrahu o neschopnosti ubránit se očekávanému náporu jiných civilizací dokládá řada sportovních odvětví. Stačí pohled do startovního pole a na stupně vítězů třeba lehkých atletů V současnosti vítězí převážně barevní sportovci. Buď úspěšně reprezentují země bývalých kolonizátorů nebo Jihovýchodní Asii, USA, Karibik,Afriku.
Paušalizování tolerance a pochopení pro migraci, převážně z islámských zemí z humanitárních důvodů, je nebezpečná demagogie. Takové politikum ať tuzemské, z Bruselu nebo z dílny naivních spolků či jiných zoufalců, bagatelizuje nebezpečí pronikání středo východních a afrických etnik na území Evropy v neregulovaném počtu. Vychází z neznalosti a podceňování civilizačně odlišných kultur, historicky militantního islámu a oddanosti muslimských věřících přísným náboženským zákonům, vštěpovaným v mešitách.
Ukázkou náboženského fanatizmu muslimů může být, podle údajů Saudských úřadů, přes 2000 ušlapaných obětí při nedávné pouti muslimů (hajj) do svatyně Ka´ba u Mekky.
Je otázkou, kteří čeští politici či politické špičky dirigující Evropu a všichni kazatelé o fobiích, fašizující se společnosti a zbytečných obavách občanů, pobývali v některé zemi, z nichž se utečenci rekrutují? Nemyslím tím dovolenkové pobyty v oplocených, luxusních rezortech na mořském pobřeží,či oficiální státní nebo obchodní návštěvy honosných paláců, výstavných sídel státního aparátu, ani fakultativní výlety do vybraných domorodých lokalit. Tam nevidí odlišné, často otřesné, od civilizovaného světa odlišné sociálně kulturní podmínky a zvyky migrantů.
ARABSKÉ JARO A SÝRIE
Výjimkou jsou Syřané. Většina obyvatel, včetně žen, ve srovnání s ostatními státy Středního východu je gramotná, společnost chráněná armádou, náboženská tolerance (nejvyšší křesťanská populace v arabském světě = 14%), hospodářství, životní úroveň, zdravotnictví, školství a sociální systém byly před „jarní“ pohromou na slušné úrovni.
Velmocenská politika zaktivizovala v arabských zemích odpůrce tamních režimů. Spuštění Arabského„jara“způsobilo politické zmatky, krveprolití a destrukci. Původně protivládní revolta, zejména mladých radikálů, se transformovala v mohutné islamistické hnutí a šířila se jako smrtící lavina všemi „jarem“ postiženými arabskými státy.
Jen sekulární armády uhasily oheň úplného rozvratu Egypta a zemí Maghrebu. Šejkové v Perském zálivu pak různými, rebelům často nesplněnými sliby, zachránili své monarchie.
Krutý osud bohaté Libye, konec vůdce Muammara Kaddáfího, lví podíl zahraniční viny na současnou situaci a migrační krizi netřeba rozvádět. V Libyi, decimované porevolučními kmenovými válkami a narůstajícím vlivem Islámského státu došlo k totálnímu politickému a hospodářskému rozkladu. Současný stav velmi vyhovuje organizátorům monstrózní muslimské emigrace do Evropy.
Prosperující, sekulární Sýrie, je po více než čtyřletém zabíjení a pustošení na pokraji teritoriálního a hospodářského zničení.
Zahraniční ideologická i materiální podpora syrským rebelů je motivovaná především úsilím svrhnout ve svobodných volbách zvoleného, mediálně označovaného „zločince,“ dokonce „řezníka“, nicméně ochránce křesťanů, prezidenta Asada. Tituly úsměvné, zvláště když pocházejí z míst, jež se nehonosí právě čistýma rukama.
Vyhrocený střet zájmů vedl k propuknutí občanské války mezi prezidentovi věrnou (opět třeba uvést sekulární ) armádou a zahraničím podporovanými vzbouřenci, kteří se integrovali do Svobodné syrské armády. Jako obvykle, když jde o moc a peníze, rebelové se po čase rozkmotřili a rozštěpili na frakce. Dnes už je původní, k rebelii zmanipulovaná umírněná opozice, mimo hru. Ti s dobrými úmysly vždy skončí na periferii boje o moc. Jejich místo dávno zaujala radikální, militantní fundamentalistická uskupení. ( to jsou zřejmě ti správní hoši s nimiž chce naivní Západ o budoucnosti Sýrie jednat a „domluvit se“). Po jejich bok se ochotně nabalují kromě jiných bojovníci z islámské radikální fronty an-Nusrá, odnože nechvalně známé teroristické organizace Al - Kayda. Kromě války s Asadem bojují o územní zisky mezi sebou. Protivládní tažení i militantní islamizace Sýrie jsou nerozlučnými spojenci. Účel světí prostředky, zvláště je-li účelem odstranění velmocím nepohodlného, autoritativního prezidenta. Místo před čtyřmi roky fungujícího státního útvaru, daří se Sýrii destabilizovat a zničit podobně, jak se stalo v Libyi. Šiřitelé demokracie zavřeli obě oči, zahrabali do pouštního písku protiteroristickou rétoriku a spokojeně tolerují pomoc teroristů při vraždění a ničení Sýrie. Navzdory tomu, že za účelem vyhlazení Al-Kaydy rozložili několik let předtím Afghánistán. Aby válečných strastí nebylo dost, vznikl Islámský stát, jehož bojovníci infiltrovali a okupovali rozlehlé oblastí Sýrie hraničící s Irákem. Obyvatelstvo opouští místa bojů, destrukce, náboženského řádění a krveprolévání, v obavách o holý život.
KDO FINANCUJE A ORGANIZUJE EXODUS, JAKÝ CÍL SLEDUJE ???
Bohatá a vyšší společenská vrstva Sýrie poslala již v začátcích konfliktu své bližní letadly nebo luxusními bouráky za příbuznými do klidu Evropy či USA. Mezi nimi byli ti inženýři a lékaři, jež EU v přílivu migrantů dychtivě očekává. Miliony Syřanů z nižší střední a nemajetné vrstvy se v očekávání brzkého ukončení bojů a návratu domů uchýlily do svízelných životních podmínek uprchlických táborů v okolních zemích. Síly a trpělivost docházejí a tisíce rodin i s malými, často nedávno narozenými dětmi se vydaly na čísi popud tam, kde se nebojuje, údajně dobře žije a jsou vítáni.
PTÁM SE!
-KDO je původcem exodu žen s dětmi na riskantní, únavnou, finančně náročnou cestu do neznámého daleka a kdo organizuje migraci mladých, silných mužů?
-KDO jsou mocní finanční mecenáši a organizátoři cíleného pronikání migrantů, nejen z válkou postižených zemí, do Evropy? Jistě to nejsou bossi a členové převaděčských gangů. Ti pouze nabízejí služby ohrožující životy běženců a inkasují jejich, kýmsi darované dolárky.
-Z JAKÝCH ZDROJŮ disponují celé rodiny a mladíci tisíci dolarů (sta tisíci Kč) pro převaděčské bandy a běžné náklady na cestu? Podivné, po dlouhodobém pobytu v táboře nebo na cestě ze země původu bez výdělku, včetně migrantů z chudých afrických zemí, při výši roční HDP cca 1.000,-USD p.c.?
-KDO tedy běžence financuje?
-KDO předvídavě vybavuje migranty ze subtropů a tropů oblečením, mnohdy značkovým, do chladného evropského počasí, odkud mají i v Evropě nelevné iPhony, notebooky? Když disponují nemalými částkami na vybavení a cestovní náklady jistě neutíkají před chudobou!
-PROČ běženci z válečných území vyhledávají azyl v uprchlických táborech v Jordánsku,Turecku, Libanonu a vydávají se do Evropy?
-PROČ nemíří do sousedních, bohatých ropných impérii blízkých vzdáleností, náboženstvím, jazykem i zvyky? Jak známo, jsou tam i značná neobydlená území. Navíc Saudská Arábii má pro souvěrce k dispozici 100 tisíc klimatizovaných stanů.
-PROČ jsou to právě fundamentalistické ropné monarchie kdo podporuje odstranění k náboženstvím tolerantního, syrského prezidenta Asada ?
Za zamyšlení stojí dne 25.10. v médiích zveřejněná shoda „o Sýrii bez Asada“! mezi ministrem zahraničí USA Kerrym a představitelem nejrigidnějšího islámského státního systému, králem Saudské Arábie. Znamená to, že bohaté, či velké státy si uzurpují právo rozhodovat, kdo, kdy a kde bude smět vládnout? To už v USA, potažmo v civilizovaném světě neplatí jeden ze symbolů demokracie, volební právo občanů? Ubohá, zneužívaná holka, demokracie!
-NENÍ zahlcení Evropy islámskými běženci důmyslným manévrem k islamizaci starého kontinentu? Je to snad po četných neúspěšných vojenských výbojích muslimů do Evropy od sedmého století až do konce I. světové války, chytrý tah jak beze zbraní zrealizovat islámskou ideologii o ovládnutí světa?
- ÚKOL pro tajné služby, pokud nejsou úmyslně paralyzovány.
POMOC SYRSKÝM UPRCHLÍKŮM, RUSKO, ASSAD A H. KISSINGER
Syrským nešťastníkům, rodinám, ženám, dětem, starým lidem, je křesťanský svět povinován pomocí.
Ne v uprchlických táborech subvencemi miliardových EURO darů, ani materiálními statky. Než dojdou k potřebným, budou finanční prostředky a humanitární pomoc jako vždy rozkradeny chytrolíny, kteří se k nim dostanou v první linii. Očekávaná pomoc se k uprchlíkům nedostane. Když opustí tábory, nedočkají se lepších životních podmínek ani po zdolání nebezpečné, strastiplné cesty do Evropy. Rozhádané, neschopné smysluplně řešit vlastní ekonomické, měnové a bezpečnostní problémy, natož absorbovat migrační tsunami valící se Evropou přes neexistující hranice.
Je jen jedna možnost! Přestat ohlupovat mezinárodní fóra falešnými řečnickými výlevy, ukončit plané „debaty“ s výsledkem „ částečných dohod o tom co by se mělo “, upustit od rádoby přátelského, uznalého poplácávání ramen a úsměvů před kamerami, vyburcovat k činnosti mozkové závity a konat!
Pouze okamžité ukončení vojenských operací zastaví vyhánění civilního obyvatelstva a umožní návrat válečných uprchlíků do jejich domovů. Tím také skončí pro ekonomické migranty šance nabalovat se na prchající, kterým je třeba ochrany.
Je zřejmé, že iniciátoři diletantského vojenského vpádu a následující destabilizace Středního východu se kromě prázdného tlachání a neúčinných leteckých útoků na pozice povstalců a islamistů nepustí do žádné účinné operace.
Zdrženlivý postoj velmocí k radikálnímu zásahu je pochopitelný. Mají strach z reakcí občanů vlastních zemí. Pod lživou záminkou iráckého vlastnictví zbraní hromadného ničení vojensky zlikvidovali v Iráku co se dalo, nechali zahynout a zmrzačit tisíce svých vojáků stejně jako deseti tisíce Iráčanů. Když zjistili, že vojensky, ani politicky zemi nezvládnou, podobně jako předtím v Afganistanu, předali vládu místním korupčníkům.
Boje pokračují bez přímé zahraniční intervence, nicméně podněcované materiálně a ideologicky velmocenskými zájmy. Válčí mezi sebou kmeny, vyznavači dvou hlavních větví islámu, sunnité a šiíté (zatracená historie!!! i třicetiletý evropský válečný konflikt mezi katolíky a protestanty v 17. století zplodil emigraci) v poslední době všichni proti všem. Saudská Arábie bombarduje a zabíjí civilní souvěrce v Jemenu, Turci beztrestně bombardují a likvidují bojovné Kurdy, kteří se hrdinsky postavili IS. Nebezpeční fanatici z Islámského státu vzniklého na ruinách Iráku, vyzbrojovaní někým o kom se zdvořile mlčí, se pilně rojí nejen arabským světem, ale již pravděpodobně i evropským kontinentem.
Vše ukazuje, že pořádek bude muset zjednat někdo jiný než původci devastace a úpadku bývalých, v místních podmínkách prosperujících zemí Blízkého Východu a Severní Afriky. Bez Putinova Ruska a Asadovy Sýrie to nepůjde. Ti, kteří nemají Putina a syrského prezidenta v lásce, nechť v zájmu záchrany nejen prchajících, ale především obrany křesťanského světa, zapomenou na své ambice a plány.
Západní politici, co zavinili nebo se podílejí a nečinně přihlížejí destrukci a humanitární krizi na Středním východě i jim sekundující média, by měli přibrzdit antagonistickou protiruskou rétoriku a přivítat, že když ne oni, tak někdo jiný, tedy Rusko, rozhodlo vojenskou přítomností na zbytku Sýrie a podporou prezidenta Asada vyslat teroristům (můžou být třeba falešně nazýváni umírněnou opozicí) a militantním islamistům signál, že někdo hodlá v oblasti ukončit vojenské a náboženské řádění.
Západ zapomíná, že i Rusko patří do křesťanské Evropy. Navíc jeho jižní hranici přímo ohrožuje předpokládaný příliv teroristů ze sousedních islámských zemí. Íránu, republik někdejšího Sovětského svazu, (Kazachstán, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Tadžikistán, Kyrgyzstán) z neklidného Kavkazu i nedalekého Afghánistánu.
Začátkem devadesátých let, nedlouho po rozpadu SSSR a zisku suverenity bývalých svazových republik uveřejnila příloha Mladé fronty překlad analýzy jednoho z nejvýraznějších politiků USA, Henryho Kissingera. Upozorňoval, že přes oteplení vztahů mezi východem a západem po odstranění železné opony, by post-sovětské Rusko, již bez svých satelitů, mohlo být západem mylně vnímáno coby slabý spoluhráč v klubu super velmocenské politiky.
Varoval před upíráním statusu světové supervelmoci Rusku. Takové ponižování by Rusy vedlo zpět, k carské, imperiální, nacionalistické politice a vzniku nových světových konfliktů. Toto upozornění nevyšlo z úst ruských, ani levičáckých, ale od respektovaného, konzervativního amerického politika.
EKONOMIČTÍ MIGRANTI, TERORISTÉ, CUI BONO?
Jiná je situace běženců ze zemí mimo oblastí válečných konfliktů. Většinou jsou to mladí vetřelci. Ničí své doklady. Mají spolehlivé informace o pochopitelné vstřícnosti Evropy vůči syrským rodinám a běžencům z dalších zemí, kde se válčí. Vydávají se tedy za Syřany, Iráčany a násilným, ilegálním vstupem na území cizích států porušují mezinárodní zákony a práva.
Jaká by byla reakce arabských šejků a afrických vládců na stejnou situaci v opačném gardu? Bílé Evropany by přivítali samopaly a poslali je na doživotí za katr.
Migranti, často i ti z uprchlických táborů jdou převážně, nekompromisně za fata morgánou sladkého, bezpracného života. Ti militantní z nich s úkolem zahltit islámem evropský kontinent.
Neschopnost Evropanů bránit a ubránit se invazi je ubezpečuje o snadném ovládnutí slaboduchých křesťanů, svázaných do kozelce humanitními ideály a dodržováním lidských práv..
Humanitu ani lidská práva nepokládá militantní islám za projev dobra, ale za slabost vyspělých kultur, jež musí být ovládnuty silným, spravedlivým a morálním islámem.
Nepatřím do funklubu populistických, proti běženeckých a antiislamistických názorů.
Manipulanty s veřejným míněním, bez hlubší znalosti etnik a prostředí ze kterého běženci přicházejí a čerpání informací ze zdrojů často neseriózních, zdeformovaných, zavádějících někdy rafinovaně vyvolávajících soucit nebo nenávist považuji za stejně nebezpečné, jako postoje akademických elit, kavárenských liberálních filozofů, majitelů někdy podivných humanitárních nadací, všech obdivovatelů multikulty, pohodlných, nečinných politiků, obhájců nezvladatelného přílivu blízkovýchodních a afrických běženců.
Ptám se: „Cui bono?“
Možná ( možná ne) by mnozí, kteří čerpají prostředky daňových poplatníků v různých humanitárních výborech a „neziskovkách“, či jiní humanisté a fanatici opravili svá moudra o nesnášenlivosti, fobiích a netoleranci „plebsu“, kdyby poblíž jejich vil, za vysokými ploty chráněnými bodyguardy a zabezpečovací elektronikou, či v lokalitě klidných, pohodlných bytečků a kanceláří, vyrostly jak houby po dešti ubytovací zařízení pro nezvané sousedy nedobré pověstí.
V případě, že výrony o nesnášenlivosti Čechů a různá poučování na adresu politiků či občanů znepokojených přílivem nepozvaných hostí jsou pouhými gesty za účelem zviditelnění existence autorů prosím, aby nepeskovali odvážné, kteří se nebojí pojmenovávat situaci pravým jménem. Bez snahy komusi se zalíbit a dovolit mravní i ekonomickou devastaci vlastní země.
Češi mají velmi špatné zkušenosti s integrováním menšin. Německa, prvorepubliková, tří milionová menšina se svobodně, demokraticky rozhodla pro nacistický režim.
Její příslušníci patřili během okupace k nejradikálnějším sluhům říše, nejaktivnějším pronásledovatelům a hrdlořezům českých vlastenců a odbojářů. O šedesát let trvající neúspěšné, marné snaze integrovat cikány (abych neurazila-Romy) jistě nikdo nepochybuje.
Kořeny aktuálního migračního zla hledejme v evropské koloniální minulosti, stejně jako v současné, agresivní, velmocenské politice.
Migrační expanze nevznikla sama od sebe. Je to hořký plod posledních desíti letí velmocenského rozpoutávání občanských válek převážně v zemích třetího světa, zdůvodňovaný nutností svrhnout diktátorské režimy. Neúplatný politolog potvrdí, že autoritativní, umírnění vládci podporovaní sekulární armádou byli ještě nedávno zárukou udržování rovnováhy mezi militantními a umírněnými politickými i náboženskými muslimskými frakcemi.
Rovněž získání samostatnosti na evropských koloniálních mocnostech v průběhu 20. století nepřineslo občanům nově vzniklých rozvojových států očekávanou svobodu či prosperitu.
Praktiky současných post koloniálních vládních elit jsou příčinou jejich zbídačení .
Po předchozím rabování přírodních zdrojů a bohatnutím kolonizátorů, místo využívání toho co z národního bohatství zbylo pro zvelebování svých zemí, tamější vládci je rozkrádají stejně jako enormní částky mezinárodní rozvojové finanční pomoci. Opulentními zisky pak hromadí na osobní konta v zahraničí. A nyní se mohou těšit na další přísun miliard do svých kapes. Nasype jim je Evropská unie do Svěřeneckého fondu pro Afriku v blahé naději, že za ně vládci Afriky zmírní bídu v zemích z nichž migranti utíkají do Evropy před chudobou. Marná naděje. Po fondu se zapráší, imigranti se budou vydávat dál za vidinou evropského blahobytu, jejich vlády slíbí Evropě znovu hory i s horáky a budou žádat další miliardy. Za vydatného podněcování tajnými službami a zbrojaři, zejména ze zemí bývalých kolonizátorů, povedou trvalé kmenové války, válčit se sousedními státy a vyhánět obyvatelstvo z domovů.
Součástí destabilizace třetího světa jsou geopolitické zájmy světových mocností, zaměřené na země s výhodnou vojenskou strategickou polohou, navíc produkující ropu a další vzácné nerostné suroviny. Světová mocichtivá uskupení podněcují zastíracími manévry o nezbytnosti demokratických změn své přisluhovače v teritoriích zájmu k teroristickým či ozbrojeným rebeliím a pučům proti místnímu establishmentu. Šíření demokracie vojenskými intervencemi nebo vyprovokováním převratů, říkejme jim třeba Mejdan, Arabské jaro, či podpora vzniku opozice za účelem odstranění údajných autoritářských režimů, končí v krvavé stoce špinavé politiky.
Místo deklarované demokracie, svobody a rozvoje propuká vzájemná nenávist, vraždění, pustošení. Zatažené do ještě horší nuzoty, žije obyvatelstvo v ekonomické bídě, nevzdělané, s nemocemi, obavami o holý život, v beznaději. Zbývá jen bezmezná důvěra masy převážně chudobných, negramotných, snadno manipulovatelných věřících v imámy a vymývání mozků učením o službě převelikému Alláhovi neboť Alláh Akbar.
Výsledek - odhodlání položit své životy na Alláhův oltář, zvolit mučednickou smrt a zajistit si posmrtný život v ráji.
V této době, místo mučednického odchodu do islámského ráje, volí sta tisíce muslimů jinou alternativu. Cestu do ráje pozemského, křesťanského. Za potomky bývalých kolonizátorů. Ne proto, aby na ně dřeli jako jejich předci, ale aby se měli dobře, využívali všech výdobytků nahromaděných v minulosti i přítomnosti a změnili jejich civilizaci k obrazu svému.
Mýlí se naivkové v představách o příchodu migrantů do Evropy za prací. Možná zanedbatelné procento se podaří integrovat. Ostatní budou žít na sociálních podporách, (často převyšujících české důchody). Vrhnou se na organizování zločineckých gangů, prostituce, gamblerství, obchod s drogami, ozbrojené, teroristické akce a podobné bohulibé činnosti. Ve jménu Alláha rozvrátí křesťanský svět, který většině z nich nemoudře poskytl ochranu a podmínky pro nastavení nového života.
Dnešním chápajícím lidumilům, kritikům xenofobních nálad občanů, nezávidím frustraci po procitnutí z šálivého snu o multikulti světě a dobrých úmyslech migrantů postavit prací dekadentní, biliony zadluženou Evropu na podlomené ekonomické nohy.
Srovnávání s migranty do západní Evropy převážně z bývalých kolonií začátkem druhé poloviny 20. století, je scestné. Ti byli zváni a vybíráni pro rozjezd ekonomiky vyčerpané a zničené nedávno skončenou válkou. Vychovaní kolonizátory k práci a disciplíně, vděční za lepší životní podmínky, dokázali se alespoň navenek přizpůsobit evropským zvykům = integrovat se a být tenkrát přínosem pro hospodářský rozvoj. Pak přišla na svět druhá a třetí generace. Narození do svobodné, liberální, demokratické společnosti, ale vychovávaní v rodinách udržujících muslimské tradice a v mešitách. Generace rozpolcené, frustrované. Více než využívat možnosti vzdělání a pracovat (zvláště při vysoké nezaměstnanosti), začleňují se do mladistvých kriminálních gangů. Vyvolávají násilné střety. Nejprve mezi sebou, pak s bílými. Ti se ze strachu před násilím a kriminalitou stěhují do jiných lokalit a v opuštěných čtvrtích vznikají imigrantská ghetta se zločineckou pověstí, v současnosti navíc s příklonem k terorizmu.
Kulhají rovněž příměry k vstřícnému přijímaní české emigrace západem po roce 1948 , 1968 či dokonce 1939. Srovnávat kvalitu současných běženců s kulturní a vzdělanostní úrovní našich emigrantů dehonestuje ty, kteří prchali před nacistickým a komunistickým terorem Takové nesmysly může vypustit z úst je slaboduchý demagog.
Dosavadní lehkovážný, liknavý přístup většiny evropských i světových politiků k agresivnímu pronikání nekontrolovatelné masy migrantů na starý kontinent, je trestuhodný.
Bagatelizování průniku muslimských radikálních teroristů do současné běženecké vlny jako početně zanedbatelný, neschopný křesťanskou Evropu zničit lze považovat za další důkaz historického ignorantství.
Nechť je výstrahou sjednocené Evropě dobytí a vybití velkých, kulturně a hospodářsky vyspělých říší Jižní Ameriky. Nedávno. V první polovině 16. století.
Španělský dobyvatel, Hernando Cortés, přistál v močálech nehostinného Yukatánu s 550 vojáky, patnácti koňmi a deseti mosaznými děly. Dokázal za dva roky zlikvidovat říši Aztéků s několika set tisícovou armádou, vyspělou kulturou a velkým materiálním bohatstvím.
Další Španěl, pasáček vepřů Francisco Pizarro, zničil největší státní útvar té doby, říši Inků, když využil rozporů v mnohonárodnostní, kulturně různorodé říši. Během jednoho roku ji rozložil. (i s pomocí zavlečených, smrtelně nakažlivých chorob) Stovka conquistadorů vlákala do léčky posledního Velkého Inku Acahualpu, zavraždili ho a šokovanou indiánskou armádu rozprášili.
V obou bývalých mocných říších domorodci přijímali vetřelce přátelsky, pohostinně. Po porážce se dočkali násilného obracení na křesťanskou víru, těžké otrocké práce, týrání, vraždění. Hynuli po deseti tisících. Menšina, jež přežila, se většinou v průběhu staletí sžila s evropskou kulturou i náboženstvím.
Zbytky Inckých a Aztéckých skvostných architektonických ruin v horách nebo pralesích odkrývají nadšení archeologové a obdivují senzacechtiví turisté. Na ruinách indiánských měst a modliteben vyrostly v Latinské Americe honosné renezanční a barokní křesťanské chrámy a paláce.
Bude osud naší Evropy stejný? Mají se Evropané smířit s představou demolice věží nádherných, po staletí budovaných katedrál, kostelů a klášterů? Jejich odkrývání archeology v daleké budoucnosti? Budou naše děti a vnoučata, místo lahodných zvuků zvonů z věží křesťanských kostelů hledět na zlaté kupole mešit, 5x denně poslouchat halekání muezina z reproduktoru na minaretu a modlit se k Alláhovi?
SETKÁVÁNÍ S ISLÁMEM
V polovině osmdesátých let minulého století mi bylo dovoleno služebně a později soukromě, 20 let cestovat do řady muslimských zemí Severní Afriky, Středního Východu a Asie. Splnila se mi dětská touha po poznání orientu. Před první cestou jsem dostala přátelskou radu. „Chovej se k muslimům s úctou, cti jejich zvyky, přizpůsob se jim, neočekávej, že se cizí prostředí bude přizpůsobovat tobě.“ Ponaučením jsem se řídila a místní se ke mně vždy chovali s respektem, pozorně, nikdy jsem neměla pocit, že by mě - ženu- považovali za méněcennou při oficiálních jednáních či společenských setkáních, kde jsem často bývala ve společnosti mnoha mužů jedinou ženou. V prvních letech země bez politického chaosu, atentátů a převratů. Přátelské prostředí, bezpečno na ulicích, na suku, u památek, na plážích. Ženy a dívky na veřejnosti nezahalené, ty vdané sporadicky vlasy pokryté šátkem. Tehdejší autoritářské, muslimské vlády, v současnosti známkované jako diktátorské, s radikálním islámem nesympatizovaly. Podporovaní sekulární armádou byli schopní držet radikální islamisty na uzdě.
Koncem osmdesátých let nastával plíživý příklon, nejen sociálně slabších vrstev k ortodoxnímu islámskému učení a náboženským zákonům. V dosud nejliberálnějším, a mně nejsympatičtějším Egyptě, posiloval vliv a podpora mocné, militantní panislamistické organizaci, Muslimské bratrstvo. Náboženská radikalizace, v zemi ještě nedávno považované za nábožensky i politicky tolerantní, byla na vzestupu. Muži začali hojně putovat na hajj do Mekky, ženy v kancelářích prodlužovaly délku sukní. Nejdříve od kolen do půli lýtek, pak ke kotníkům, předchozí krátké rukávy nahradily rukávy dlouhé, další rok vlasy ukryty pod šátky. Dřívější rozverné poskakování ještě malých děvčátek cestou do školy se vytratilo. Hlavičky zavázané „na babku“ do bílých šátků, oči bez dětské radostnosti. Na ulicích množství žen zahalených od hlavy k patě do abájí nebo jen s okem zírajícím z pod burky. Muži měnili evropské košile nebo trika a džíny za dželabíje ( ke kotníkům sahající bílé nebo šedé košile bez spodního prádla) , pokud nosili oblek, ke košili chyběla dřívější vázanka.
Od roku 1992 Egypt, dosud považovaný za relativně bezpečnou zemi se začal zmítat v teroristických útocích islamistické skupiny Gama al-Islám na policisty, koptské křesťany a jejich kostely i na západní turisty.
V březnu 1993, znepokojená rapidně pokračujícími změnami jsem při povídání s prodejcem suvenýrů zmínila své rozčarování nad náboženským příklonem k odívání.
Je to móda, tvrdil prodavač. Jedna žena v domě či ulici uváže šátek, oblékne abáji a ostatní ji napodobují.
Zeptala jsem se kamaráda, Araba, na „módu“ zahalování. Podrážděně reagoval. Imáni přesvědčují a z ortodoxních ropných rájů věřícím posílají za respektování náboženských symbolů tučnou apanáž.
Připomněl mi tím podobnou náboženskou korupci o níž jsem slyšela v Turecku v polovině 80.let. Studentky na univerzitách začaly zakrývat vlasy šátky. Tajné služby zjistily, že ošátkované parádnice dostávají odměnu ze stejného zdroje, jako v Egyptě. V Turecku náboženské úplatkářství rychle skončilo. Vláda tehdejšího autoritářského premiéra, (od r.1989 prezidenta) Özala, polovičního Kurda, dosazeného sekulární armádou po vojenském puči, nošení šátků zakázala. Studentky, které neuposlechly byly z univerzity vyloučeny. „Móda“ obratem skončila, nicméně po smrti osvíceného prezidenta v roce 1993 zvítězily ve volbách muslimské strany. Mnozí generálové sekulární armády, udržující do té doby v zemi pořádek byli zlikvidováni. Od té doby se rozmáhal příklon k islámským zákonům a prezident Erdogan má cejch zastánce islámu. Přesto má Turecko (zatím) sekulární ústavu.
Stalo se tranzitní zemí pro převážně muslimské běžence z okolních oblastí válečných konfliktů i z Východní Asie a ochotně souvěrcům vpád do Evropy umožňuje.
Vzpomínám na návštěvu úžasného, původně byzantského chrámu, Aya Sophía (chrám Boží Moudrosti) v Istanbulu, muzea od roku 1932. Po vpádu Osmanů do Konstantinopole a vyvrácení Byzantské říše v roce 1453, hledalo několik tisíc křesťanských věřících v chrámu Aya Sophía ochranu před běsněním muslimů. Byli tam však krutě zmasakrovaní. Stěny s mozaikami zůstaly až po kupoli potřísněné krví. Potom byl chrám přestavěn na mešitu. I to je islám a videa o vraždění křesťanských zajatců, nedávno publikovaná IS ukazují, že je stále stejně krutý.
Turecká vláda po nedávných předčasných volbách ještě silnější a islamistější sedí na dvou židlích. Na unijně evropské a islámské. Šikovně přesedá z jedné na druhou, podle toho jak se hodí a především podle toho, kdo víc dává.
Egyptu se podařilo zachránit před následky „jarního“ běsnění Muslimského bratrstva a jeho odnoží jen díky bývalému šéfovi armády Abdel Fattah el-Sisimu. Vojenským pučem v červnu 2013 zlikvidoval rok trvající terorizmus vlády zvoleného prezidenta Mohameda Moursiho, významného představitele radikálního, militantního Muslimského bratrstva. Organizace se v listopadu 1997 podílela kromě jiných zločinů na Luxorském masakru - vraždění 58 zahraničních turistů - u chrámu královny Hapšetsovet v lokalitě Dér-el-Bahrí.
